Out-of-the-way corner

2012-01-28T02:56:00.000-08:00

Ráda bych touto cestou podpořila projekt Metal Pussy. Jedenáct žen, které mají rády metal a podobnou moderní hudbu, píše recenze, reporty, novinky a články o kapelách, albech, festivalech a hudebních událostech. Design webových stránek Metal Pussy sice mírně připomíná blog pubertální slečny s dobrým vkusem, ovšem články, které jsem přečetla, se mi zdály povedené a čtivé. Zatím nejde o rozsáhlý projekt, ale zdá se, že je vcelku ambiciózní a bude se dál rozvíjet. Pokud pátráte po zdroji informací o nových i starších albech vašich oblíbených metalových kapel, doporučuji vyhradit si pár minut na návštěvu http://www.metalpussy.cz/

Nightwish: Imaginaerium

2011-12-25T08:56:00.001-08:00

Na pultech se konečně objevilo nové album od finských Nightwish. Imaginaerium není jen album ale také film, který režíruje Stobe Harju, režisér Islandera, a má být ve stylu Neila Gaimana a Tima Burtona (klávesák a textař kapely Tuomas Holopainen oba pány uvádí jako zdroje své inspirace) a vyjde na jaře roku 2012.

Od kapely jsme se dočkali menší přetržky - jejich alba od roku 1996 vycházela v pravidelných dvouletých intervalech (96 - Angels fall first, 98 - Oceanborn, 2000 - Wishmaster, 02 - Century child) až do roku 2004 (Once). V roce 2005 se ale Nightwish rozhodli pro radikální změnu a za poněkud dramatických okolností se rozloučili se zpěvačkou Tarjou Turunen. Novou zpěvačku Anette Olzon si definitivně vybrali v roce 2007 a okamžitě vydali nové album Dark passion play.
Od vydání alba Once jsme si na Dark passion play počkali 3 roky, za daných okolností to ale nebylo ani trochu překvapivé. Mnohem větší překvapení bylo, že na Imaginaerium jsme si počkali celé čtyři roky. Kapele to ale rozhodně prospělo. Ačkoli většina nás fanoušků v roce 2007 moc neotevírala oči, aby nám nevypadly z důlků, když jsme uviděli Anette, nakonec podle mě docela příjemně překvapila.
Ale pozitivně překvapila i kapela jako celek. Je poznat, že si na novém albu dali záležet a zapojili veškerou svoji fantasii. Možná se nakonec s Tarjou opravdu vzájemně brzdili v rozletu. Tarjin hlas je tak výrazný a specifický, že nebylo těžké setkat se s úspěchem už jen kvůli němu, ostatní v kapele si pak nejspíš byli vědomi toho, že fanoušky zajímá především ona. Fanoušci od kapely vyžadovali určitý specifický styl jejich hudby a to textaře Tuomase a hudebníky Marca, Jukku a Emppua nenutilo přistupovat k jejich tvorbě tak kreativně a otevřeně. Možná nechtěli zklamat, chtěli udržovat určitý standard a báli se překročit vlastní stín. Hudební experimenty by se také mohly finančně nevyplatit. Ale výměna zpěvačky byla už sama o sobě takový hazard, že není divu, že kapele přidalo na odvaze a sebevědomí to, že mají stále úspěch.
Stejně tak, jako se hudebně posunuli Nightwish, tak se posunula i Tarja. Pustila se do vlastní tvorby, tam, kde je sama nejvíc doma, a je skvělá i na sólové dráze. Ačkoli to tak ze začátku nevypadalo, zdá se, že to Tarje i zbytku kapely opravdu prospělo, že se rozešli - samozřejmě to nemění nic na tom, že jejich rozchod byl tragicky nezvládnutý, nechutně nečestný a zpopularizovaný... prostě dospělí lidé by si mohli někde v klidu sednout, vyříkat si to a skončit spolu v klidu a s rozumem, ale zdá se, že je to minimálně 3x tak těžší než napsat někomu za zády otevřený dopis a předat ho nejprve fanouškům a pak jemu osobně.

A teď o albu samotném. Nightwish nahráli celkem 13 písní, z toho 2 instrumentální. Ve většině skladeb zpívá Anette i Marco, což je myslím vítaná změna proti Dark passion play, kde písničky tak nějak "staromódně" (pro NW) visí na zpěvačce. Mužský vokál skladby obohacuje, krom toho Marco je vynikající zpěvák a s Anette se dobře doplňují. To asi nevyznívá úplně tak, jak by mělo... :-P Myslela jsem tím spíše to, že Tarjin hlas je hodně barevný, dá se konec konců poslouchat i samotný bez doprovodu aniž by posluchač měl z hudby menší zážitek, takových kvalit ale dosahuje málokterá zpěvačka a pro kapelu je určitě přínos, že ke změně okolností dokázala tak konstruktivně přistoupit. Anette má svoje nesporné kvality a zpívá hezky, ale písničky psané na tělo Tarje v jejím podání jsou trochu nudné a místy si posluchač vzpomene na to, že když dá na velký rohlík malý plátek sýra, přečuhují holé konce...Na druhou stranu písničky psané na tělo Anette by Tarje nesedly o nic lépe. Na youtube se před pár lety objevilo video, kde Tarja zpívá vlastní operní verzi Smells like teen spirit od Nirvany a tento výběr opravdu nezvládla. Přesně tak legračně by v jejím provedení zněl třeba Islander nebo novinka The Crow, the Owl and the Dove. Zkrátka, nikdo není dokonalý a doufám, že jsou si toho vědomi ti milí lidé, co po Anette na koncertech házejí různé předměty a křičí "fuj"... :-)

Po příjemném intru Taikatilvi, které zpívá Marco a je celé ve finštině, následuje nový single Storytime - první song venku, první klip venku. Písnička je hodně živá a melodická a na první poslech nám nejspíš připomene Dark passion play. Krom toho v klipu nás možná pobaví Anette s růžovou mašlí ve vlasech.... Písnička sama o sobě je asi nedostatečným vzorkem Imaginaeria. Nejvíc Imaginaeriovský je na ní text, který doporučuji přečíst. Mimochodem, NW upravili jejich www stránky (www.nightwish.com) a k novému albu jsou tam pohodlně dostupné veškeré texty.
Číslo 3 má Ghost river, písnička se zajímavým textem a opravdu dobrým hudebním ztvárněním. Objevují se zde dětské sbory, které jsou celkově novinkou a na žádném předchozím albu se neobjevily. V pozadí s povednou instrumentálkou jsou velmi působivé.
Slow, love, slow, číslo 4, to je pořádný oříšek na hodnocení. Svým způsobem písnička do alba moc nepatří, je stylově úplně jinde. Při poslechu máme pocit, že posedáváme za barem v luxusním klubu a k večerní kávě a cigaretce nám zpívá vkusně oblečená a mírně vyzývavá zpěvačka. Na klávesy ji doprovází elegantní gentleman. Ke konci do klubu vtrhne několik floutků s elektrickými kytarami a začnou nám předvádět, že ty klávesy hravě přeřvou, přičemž se ke kytarám přidá taky zpěvačka, abys snad někoho nenapadlo, že zazpívá jen ucajdané lovesongy ;-) Vážím si téhle písničky především jako experimentu a rozhodně nepatří k těm, které bych při třetím poslechu alba začala přeskakovat. Proti tomu 6ku "Scaretale", docela děsivou a ne moc příjemnou na poslech, ráda jen tak přeskočím.
Vrátíme se teď k I want my tears back, k v pořadí páté písničce, která se jednoduše povedla :-) Má perfektní výraznou instrumentálku, energii a skvělý text. My tears které chce Tuomas back tu nepatří k nějakému milostnému příběhu, jak by se mohlo zdát, ale k tomu, kolik fantasie, snů a iluzí člověk ztratí s tím, když dospěje a trošku zestárne.
Po instrumentálce Arabesque následuje trojice písniček se zvláštní náladou, které nejspíš ve tvorbě NW mají obdobu (Kuolema Tekke Taileilijan, Deep silent complete, Siren), ale na žádném albu jich nebyla taková koncentrace. V pořadí: Turn Loose the Mermaids, Rest Calm, The Crow, the Owl and the Dove. Všechny mám opravdu v oblibě a doporučuji zkrátka poslechnout, těch 15 minut stojí za to obětovat :-)
Last ride of the day (11) má zatím v mém okolí jednoznačně nejvíc ohlasů. Zmínil se o ní každý, koho jsem se na Imaginaerium zeptala. Ať je tedy jaká chce, jistě víme, že je výrazná. Mimo jiné je vážně dobrá.
Song of myself je nejdelší písnička z celého alba a text vykopírovaný do wordu vypadá jako solidní slohovka. Taky dobrý kousek, ale při té délce možná chvíli trvá, než hudební motivy zapadnou do těch správných míst v našem mozku.
Album uzavírá instrumentálka Imaginaerium, která shrnuje veškeré dominantní hudební motivy z celého alba.

Možná vás album na první poslech překvapí, doporučuji mu ale dát šanci. Pokud to jinak nepůjde, představujte si všechny členy kapely s těmi nejsmutnějšími výrazy, jak vám je nabízí opuštěné a odložené v pořadu "Chcete mě?". Věnujte jim hodinku během nudné cesty MHD a třeba časem zjistíte, že si ve sprše a u čištění zubů prozpěvujete Storytime nebo The Crow, the Owl and the Dove...

Ragnarok

2011-09-27T23:57:00.000-07:00

Soumrak bohů, čas sekery, meče, větru a vlka nastane, až se všechno na světě ocitne v troskách. Vlk Fenris, jedno z obludných Lokiho dětí, se dostane z pout, ve kterých ho drželi bohové. Loki připluje s armádou mrtvých na lodi stvořené z jejich nehtů. Surt, který čekal s plamenným mečem u bran Muspellsheimu, sežehne plameny všech devět světů. Had Midgard otráví svým jedem moře i pevninu.

Potom Heimdall zatroubí na svůj roh a bohové vyrazí do bitvy. Thor zničí hada Midgarda, sám však zemře otráven jeho jedem. Odina zabije vlk Fenris. Odinův syn Vidar pomstí svého otce a roztrhá vlka na kusy. Loki a Heimdall se zabijí navzájem. Země zmizí v moři, slunce zčerná, jasné hvězdy spadnou z oblohy, nebe shoří. Bohy, lidi, muže, ženy, syny a dcery Aska a Embly navstíví smrt.

V úkrytu stromu života Yggdrasilu však přežijí dva lidé, Lif a Lifthrasir. Živit se budou jen ranní rosou a celé lidstvo se z nich znovu narodí. Země se znovu vynoří a zazelená, svěží a čistá. Balder a Hoder znovu ožijí. Řeky se zaplní rybami, lesy zvířaty, pole obilím.

Děti Lifa a Lifthrasiry se budou procházet po loukách nového světa a uvažovat o minulosti a budoucnosti. V trávě možná najdou pár zlatých šachovnic, které jim připomenou bohy, jak na nich kdysi hráli své hry nahoře v Asgardu, a vzpomenou si na Odina, na jeho děti a na slávu a lesk dávné říše bohů.

Balder

2011-09-25T00:11:00.000-07:00

Balder je nejkrásnější ze všech bohů, Odin jej dokonce zve nejlepším z Bohů. Je to Odinův syn, stejně jako Thor. Jeho matkou je ale bohyně Frigg, nikoli Země. Baldera mají všichni bohové v lásce, je mu ale souzeno zemřít. Po Ragnaroku se ale znovu vrátí do života spolu se svým vrahem, slepým bohem Hoderem. Proč ale k muži, který ho vlastní rukou zabil, nechová žádnou zášť?

Jednoho dne začaly Baldera Krásného trápit zlé sny. Zdálo se mu o vlastní smrti. Jeho otec Odin se vydal do říše mrtvých Helheimu, ze spánku smrti probudil starou věštkyni a vyptával se jí na Balderův osud. Věštkyně prozradila, že v síních Helheimu skutečně bude brzy s ostatními mrtvými hodovat i Balder.

Balderova matka Frigg se vydala do světa a přemluvila všechny živé i neživé věci, aby Balderovi neublížily. Slíbil oheň, voda, zvířata, půda, stromy, nemoce, kovy i kameny. V Asgardu si bohové oblíbili novou zábavnou hru. Vrhali po Balderovi kameny, kopí a další smrtící předměty, nic ale Balderovi neublížilo. Jen prohnaný Loki této hře neholdoval. Zábava pro nějbyla příliš nevinná. V přestrojení za stařenu se vydal vyzvídat za Frigg. Frigg stařeně ochotně povyprávěla celý Balderův příběh, zmínila se ale, že výhonek jmelí na nedalekém stromě neslíbil, že Balderovi neublíží. To chtěl Loki slyšet. Okamžitě utrhl jmelí a znovu se ve své vlastní podobě přidal k bohům.

Slepý bůh Hoder se zábavy neúčastnil, neviděl totiž, kde Balder stojí. Loki se nabídl, že mu při hodu povede ruku. Nic netušící Hoder souhlasil a Loki mu pomohl vrhnout po Balderovi osudné jmelí. Jakmile jej větev zasáhla, Balder se skácel mrtvý k zemi.

Bohům zemřel smích na rtech, všichni byli smrtí krásného milého boha tak zasaženi. Lokiho nezabili, nechtěli jeho krví pošpinit posvátnou půdu v Asgardu.

Balderův bratr Hermod uháněl do říše mrtvých a prosil paní podsvětí bohyni Hel, aby dovolila Balderovi vrátit se do života. Bohyně souhlasila v případě, že všechno na světě pro něj bude truchlit. Odmítne-li jen jedna jediná věc, bůh musí zůstat u ní. Vše, co slíbilo, že Balderovi neublíží, truchlilo. Našel se ale bůh, který truchlit nechtěl. Prohnaný Loki, samozřejmě. A tak musel Balder zůstat v říši mrtvých.

Bohové už tentokrát Lokimu jeho žert neodpustili tak, jako mnohokrát předtím. Přivázali jej ke kameni v jeskyni a na strop jeskyně pověsili jedovatého hada, jehož jed kapal Lokimu do obličeje. Jeho milující žena jed chytala do misky, když se ale otočila, aby ji vylila, jed Lokiho zasáhl a zabil jej. A tak Loki a Balder hodovali v říši mrtvých spolu.

Thor

2011-09-21T13:00:00.000-07:00

Thor je nejsilnější ze severských bohů. Je to syn Odina a samotné Země. Jezdí na povoze taženém dvěma kozly a bojuje proslulým kladivem Miollnir, se kterým je prakticky neporazitelný. Uzvedne jej pouze v železných rukavicích, ani ty by ale na boj s touto smrtonosnou zbraní nestačily. Proto Thor nosí ještě pás, který zdvojnásobí jeho sílu. Stráží Asgard, říši, kde žijí všichni bohové, před obry a jinými zlými stvořeními. Ochraňuje také příbytky všech svých stoupenců.

Síla rusovlasého boha je legendární, přesto má své hranice. Thor se jednou vydal společně s vychytralým bohem Lokim do země obrů za dobrodružstvím. Chtěli změřit své síly s obry.

Jednoho dne se rozhodli utábořit v jeskyni, na kterou náhodou narazili. Když ráno vstali, ke svému zděšení zjistili, že přenocovali v rukavici obra, který spal opodál. Představil se jako Skrymir a navrhl společnosti, aby se k němu připojila, mají totiž společnou cestu. Obr vzal cestovatelům jejich jídlo, aby měli lehčí zavazadla a dokázali s ním držet krok. Když obr usnul, chtěl Thor otevřít vak s jídlem, nedokázal ale rozepnout ani jedinou přezku. Třikrát se obra pokusil zabít ve spánku svým kladivem, obr se ale vždy jen převalil se zamumláním: „Asi na mě spadl žalud,“ a spal dál. Když se s nimi obr druhý den rozloučil, doporučil jim, aby místo na hrad Utgard zamířili rovnou zpátky domů.

Samozřejmě se nedali odradit a naopak spěchali do Utgardu, kde na ně již čekali obři. Loki se zmínil, že má takový hlad, že by snědl víc než obr. Obři se jej rozhodli vzít za slovo a Loki měl s obrem Logim soutěžit v tom, kdo rychleji sní mísu plnou masa. Oba jedli stejně rychle, obr ale spolykal i kosti a talíř.

Potupa vyprovokovala Thora, aby se sám postavil proti obrům. Navrhl jim závod v pití. Obři mu podali velký roh, který prý ti nejméně schopní z nich pijí na třikrát, on by jej měl vypít na jeden pokus. Ale ať se snažil jak chtěl, z rohu nedokázal upít skoro nic. Obři znovu zvítězili. Doporučili Thorovi, aby uznal svou porážku a vrátil se domů, ten to ale odmítl. Trval ještě na dalších úkolech. Obři mu uložili zvednout ze země velkou šedou kočku a v zápase porazit starou chůvu Elli. Vší silou dokázal zvednout kočce jednu packu z podlahy, stará chůva jej ale srazila na kolena. Thor konečně uznal svou porážku, obr Utgard-Loki se mu ale opět vysmál.

„Loki soutěžil v jezení se samotným ohněm, nemohl tedy vyhrát. A ty Thore, jsi pil z rohu, jehož druhý konec byl ponořený v moři. Vypít oceán nedokáže nikdo, ty jsi ale snížil jeho hladinu. Příliv a odliv budou připomínat tento tvůj čin. Kočka, kterou jsi zvedal ze země, byl ve skutečnosti had Midgard obtočený kolem celé země. A chůva Elli byla zživotněním stáří, které ještě nikdo neporazil a ani neporazí. Až půjdeš zpět do Asgardu, země bohů, uvidíš tři veliká údolí. Jsou to stopy po úderech tvého kladiva. Myslel sis, že biješ obra Skrymira. Byl to ale klam.“

Když Thor zvedl své kladivo, aby se pomstil za urážku, kterou mu obři uštědřili, celý hrad i s obry zmizel.

„Prohnaní vždy porazí silné,“ uzavřel to Loki s úsměvem.

Odin (Wotan)

2011-09-10T03:11:00.000-07:00

Odin je otcem všeho, je to nejstarší a nejmocnější severský bůh. Stvořil nebesa, zemi i člověka. Mezi lidmi je známý také jako Wotan. Jeho kouzelné kopí jménem Gaugnir nikdy nemine cíl. Jeho otcem je jeden z prvorozených lidí jménem Borr a jeho matkou ledová obryně Bestla. Svět stvořil společně se svými bratry, kteří se
jmenovali Vili a Ve.
S Odinem jsou spjati dva havrani, Munnin (= vzpomínka) a Huginn (= myšlenka), kteří mu nosí zprávy o dění ve světě mezi lidmi. Do bitvy jej nosí osminohý hřebec Sleipnir, jeho oddaný a vytrvalý služebník. Odin sám umí měnit podobu, dokáže se stát sehnutým starcem, ptákem či jakýmkoli jiným zvířetem.
Za svou moudrost a své schopnosti musel ale draze zaplatit. Obětoval jedno oko, aby se mohl napít ze studánky poznání a porozumění. Největší oběť však podstoupil, když devět nocí visel na stromě života Yggdrasilu. Přibodnutý kopím, žíznivý a vyhladovělý nakonec devátého dne spadl mrtev ze stromu. Když ale vstal z mrtvých, přinesl si s sebou tajemství run a mnoho dalších tajemství, která zná jen on sám a s lidmi se o ně dosud nepodělil. Mezi lidmi se prochází v podobě starce, vlídnost oplácí bohatstvím, úslužnost moudrostí, pokud se k němu ale lidé nechovají přívětivě, oplácí jejich nedobrotu pomstou.

Stvoření světa

2011-08-26T03:44:00.000-07:00

Na začátku existovala jen prázdnota, Ginnungagap. Když se začala zaplňovat, na jihu vznikl Muspelsheim, království ohně. Severním protikladem říše ohně bylo říše ledu, Niflheim. Oheň a led se střetly nad prázdnotou a mezi nimi vznikl život. Oheň natavil led a kapající voda vytvořila podobu obra. Jmenoval se Ymir. Ve spánku se začal potit a pod jeho levou paží vyrostla žena a muž, z nohou potom další muž. Z tajícího ledu vzešla kráva Adhumla. Z vemene jí vytékaly čtyři řeky mléka, kterými se živil Ymir. Audhumla se živila ledem, pouze jej olizovala. Když jej olizovala první den, objevily se vlasy, druhý den celá hlava a třetího dne člověk jménem Buri. Jeho syn Borr se oženil s Bestlou, dcerou ledových obrů, a spolu měli tři syny: Odina, Viliho a Vea.

Bratři měli společného nepřítele, kterým byl obr Ymir. Zabili jej a když se vylila všechna jeho krev, bylo jí tolik, že se v ní utopili všichni ostatní obři mimo dvou – Berglemira a jeho manželky, kteří se zachránili na lodi vyrobené z kmene stromu. Ymirovo maso se stalo pevninou, jeho kosti a zuby skalami a kameny, jeho krev světovým oceánem a řekami. Obrovu lebku vyzvedli bratři na oblohu. Přidržují ji čtyři trpaslíci, Sever, Jih, Východ a Západ. Žhavé jiskry z Muspelsheimu, které bratři vyhodili na oblohu, se staly Sluncem, Měsícem a hvězdami. Z Ymirova mozku se staly mraky.

Pevnina měla tvar kruhu a byla obklopena krvavým oceánem. Existovala zde říše Utgard, patřila obrům a jiným zlým stvořením. Bratři založili říši Midgard, kterou před Utgardem chrání opevnění z Ymirova obočí. V Midgardu žijí lidé, kterým tři tvůrci také dali život. Dvě klády oživil Odin, Vili jim dal duši a Ve smysly. Pojmenovali je Ask a Embla, rodiče celého lidstva.

Nad Midgardem je Asgard, říše bohů. Duhový most Bifrost tyto říše spojuje. V Asgardu sedí Odin na trůně a pozoruje dění v řiších. Pod Midgardem je Niflheim, říše mrtvých. Všemi říšemi prorůstá Yggdrasil, obrovský jasan, strom života. Jeho větve dávají světu stín a jeho kořeny drží svět.

Within temptation: Unforgiving

2011-08-26T03:26:00.000-07:00

Jedna z neznámějších a nejoriginálnějších symfonic metalových kapel s názvem Within temptation se pustila do většího projektu - alba založeného na komiksu Unforgiving. Autorem komiksu je Steven O'Connel (můžete znát jako autora Blood Rayne & Dark 48), nakreslil jej Romano Molenaar (,který nakreslil mimo jiné X-many, Darkness a Witchblade).
Pokusím se stručně shrnout příběh. Kdybyste nebyli s mým podáním spokojeni, na konci článku je odkaz na oficiální web WT, mimochodem pořádně propracovaný a upravený, ohledně Unforgiving tam najedete cokoli vás napadne.
Mother Maiden kolem sebe shromažďuje armádu nemrtvých, kteří bojují proti zlu. Armádu lidí, kteří ve svém životě udělali špatné věci a nyní, když jim Mother Maiden propůjčí nový život, mají možnost své pochybení odčinit.
WT vytvořili aplikaci na iPhone, kde si komiks můžete koupit a přečíst. Můžete si ho také objednat po internetu (viz. jejich off web). V současné době vyšly oba díly první části komiksu s názvem Penance (Pokání) a první díl druhé části s názvem Perdition (Zatracení).
K dokreslení příběhu vznikly ještě dva krátké filmy (ke shlédnutí/100% legálnímu stažení na youtube či off webu). První z nich s názvem Faster & Mother Maiden je takový úvodní, hlavní hrdinkou je Mother maiden a film nám představuje její poslání. Část jejího proslovu z tohoto filmu posloužila jako Intro k albu the Unforgiving s názvem Why not me.

Some may call it a curse
A life like mine
But others, a blessing
It’s certainly a lonely life
But a fulfilling one and the best
It’s my cross to bear
And I'll bear it gladly Someone has to take a stand against evil

Why should it not be me?

Součástí filmu je hudební klip k písničce Faster. Druhý film se jmenuje Sineád, vypráví příběh jedné z hlavních hrdinek komiksu jménem Sineád Harkin, původem z Irska. Sineád má svou vlastní písničku, svůj vlastní film a první dil druhé části komiksu s názvem Perdition je také o ní. Zkrátka celebrita. Krom toho je to ta kráska s tím nehorázně namakaným břichem na obalu alba. Součástí filmu je opět hudební klip k písničce Sineád, který je mimochodem dost povedený.

A teď už k hudbě :-) Kapela se hudebně posouvá a nebojí se změn. Od alba Enter z roku 1997 jsme se dostali už někam úplně jinam. Enter je klasické symfonic metalové album. V té době krom Shadon den Adel zpíval i její muž, Robert Westerholt, takovému zvukovému kontrastu typickému pro gothic metal se říká "beauty and the beast contrast". V roce 2001 následovalo album Mother Earth, to je takové velmi živelné dramatické melancholické album, symfonic goth jak vyšitý. Další v pořádí, Silent force (2004), to je ale první pořádná změna. Podle mnohých hodnocení (samozřejmě i mého, jinak bych to sem nepsala :-P) je to album hodně připopovatělé. Z dřívější razance a živelnosti mnoho nezbylo, najednou přišla zvláštní umírněnost. Některé písničky jsou dost přeslazené a příliš sentimentální (Somewhere), většina je ale velmi kvalitních. Mužský vokál už ale nikde nenajdeme. V roce 2007 přišla novinka The Heart of everything a moje kamarádka na adresu tohoto alba utrousila poznámku, že takový metalový pop už dlouho neslyšela. Album je stále symfonické a WT taky přidali trošku na elektrických kytarách a bicích. Takhle nějak si představuji "příkladný metal". Ani mě ale toto album příliš neoslovilo, asi bylo až příliš příkladné. V roce 2011 ale přišlo the Unforgiving. Symfonic metal už to není, gothic už taky ne... Je to spíš rock. Kapela perfektně odhadla atmosféru komiksu, všechno to do sebe perfektně zapadá a přitom je to až šokujícím způsobem přirozený vývoj v rámci zvuku kapely.
Stylově jako úplnou novinku hodnotím písničku Faster. Dalším originálem je intro Why not me, možná by mohlo maličko připomínat začátek songu Enter, ale jen vzdáleně. Shot in the dark mi trošku připomíná Promise nebo Hand of Sorrow, Iron potom See who I am. Začátek Lost by mohl být trošku podobný na Somewhere, zbytek už ale ne. Stairway to the skies celkově připomíná, že WT kdysi hráli symfonic metal. Je to taková melancholická hitovka, možná trošku jako Pale, spíš ale atmosférou, nástroje jsou úplně jiné. Dalšími novinkami jsou pro mě Demon's fate, Murder a Sineád, neberte mě ale moc vážně, možná tu shodu s předchozí tvorbou jen neslyším :-). Ani Where is the Edge mi nezní nijak povědomě, musím se ale přiznat, že tahle písnička se mně do vkusu příliš netrefila. Je k ní dokonce hudební klip, ale je v něm jakýsi zamotaný příběh, který se asi bez kontextu nedá pochopit, a já ten kontext ještě neobjevila :-P Je asi pochopitelné, že klip, kde chápu jen to, že chlap líbá blondýnu, když ho zrovna nepronásleduje gang nějakejch magorů, co ho chtějí zabít, mi žíly nadšením vážně netrhá.
K melancholičtějším kouskům patří ještě Fire and Ice, což je možná trochu přeslazené, naštěstí ale kapela konečně našla rovnováhu a v těch romantických verších se neplácáme celé 4 minuty, solidní kytara a pořádné bicí tomu dávají ten správný dramatický a rockový nádech. Na závěr jsem si nechala svoji oblíbenou hitovku In the middle of the night, která podle mě patří mezi špičky po stránce textu. Patří jednoznačně mezi ty rychlé a energické songy, které jsou pro tvorbu WT celkem novinkou. Do tohoto pytle bych ještě přihodila třeba Demon's fate.
Tak co říkáte na to strávit odpoledne s WT? :-) Doufám, že se mi povedlo vás aspoň trošku motivovat a pokud se rozhodnete album poslechnout, doufám, že váš čas strávený s Unforgiving bude aspoň z poloviny tak příjemný, jako můj :-)

WT na last.fm
WT na wikipedii
Oficiální stránky

Masters of Rock : Hysteria

2011-08-08T01:44:00.000-07:00

Hysteria je pro mě a určitě i pro většinu čtenářů blogu úplně nová kapela, ačkoli - jak praví jejich profil na bandzone - hrají už od roku 2001, což už je nějaký ten pátek. Neznala jsem je až do doby, kdy vyměnili původního zpěváka Richarda Mastila za zpěvačku Inku Inge Juřičkovou (rok 2010) :-) S Inkou se známe asi od osmi let, od malička vždycky zpívala, a když se teď začala věnovat zpěvu profesionálně, samozřejmě mě zajímalo, v jaké kapele zpívá, co hrají apod.
Ráda bych kapele udělala reklamu :-) Podrobné informace o jejich koncertech, historii, tvorbě a všem, co ke kapele patří, najdete na jejich bandzone profilu nebo na oficiálních stránkách kapely.

Hysteria na bandzone
Oficiální web

Hysteria vystoupila na Alfedus music stage (stage kde hráli předskokani slavných kapel a méně známé kapely především z ČR ). Byla to jediná kapela na druhém stage, kterou jsme viděli. Už na půl cesty ke stage (CCA 500m od stage) už jsem si byla naprosto jistá, že slyším Inku zpívat. Na koncertě bylo nacpáno, fanoušci opravdu nelenili, atmosféra byla perfektní a koncert se ohromně povedl. Navštěvu některého z koncertů kapely mohu jen doporučit! Bohužel s Inkou zatím nejsou žádné studiové nahrávky. Poslední studiové album Zeptal jsem se Krista (nahrávky můžete stáhnout z jejich bandzone) s kapelou nahrál ještě zpěvák Richard Mastil, který se na Masters mimochodem také objevil a zazpíval s Inkou několik songů.
Děkuji za zážitek, dobrých koncertů není nikdy dost! :-)

Masters of Rock : Alestorm

2011-07-27T13:41:00.000-07:00

Uvaděčka, mimochodem náš třídenní celkem spolehlivý zdroj zábavy, představila Alestorm jako „skotské piráty“. Doufali jsme, že nám ve svém proslovu objasní, jak se vlastně vyslovuje název kapely. To se bohužel nestalo.
Každý z nás to už od začátku vyslovoval jinak. Od kamarádů jsem byla zvyklá na [alestorm], uvaděčka říkala [elistorm] a mám dojem, že by to správně mělo být [ejlstorm], podle piva. Jste někdo moudřejší? Pokud ano, prosím prosím napište mi to.
Banda nepříliš vzrostlých nazrzlých vlasatých fešáků ze Skotska přilákala spoustu fanoušků. Není se čemu divit, Alestorm patří mezi současné špičky pirate metalu. Krom toho právě vydali nové album, třetí v pořadí, s názvem Back through time. Velmi podrobné informace o kapele najdete na last.fm

Kamarádi, kteří mě vzali s sebou, kapele hrozně fandí, takže jsme po menším obědě (ti chlapi přestávají jíst jen když chtějí pít, musí na záchod nebo hraje jejich nejoblíbenější kapela!) zamířili utvořit zdravé jádro v předních řadách – zkrátka jsme zapadli přímo do kotle. Mí přátelé v černém byli samozřejmě nadšení, po koncertě potom řádně vyřvaní a vyřádění. Já jsem kapelu dřív moc neznala, takže jsem od nich ani nic nečekala. Krysa (one of my friends on the black list) mi pro lepší představu o kapele prozradila, že jejich pirátské barvy jsou svíťavě růžová a jedovatě zelená, takže jsem očekávala čtyři přiteplená individua, kvůli kterým si budu muset na koncertě nasadit sluneční brýle, aby mi jejich vkusné oblečky nevypálily oči. Hrozně mile mě překvapili. Dobře hráli, byli energičtí, milí a vtipní. Zpěvák (Christopher Bowes, viz. foto napravo) je totální magor a na jevišti dělá... prostě bugr :-)!Členové kapely jsou spíše sympatičtí, než vyloženě pěkní. Kytarista je teda určitě hezčí, když je tma :-P Pro zpravení oka doporučuji pěkného kudrnatého basáka s tmavými nazrzlými vlasy jménem Christopher Burdock (viz. foto dole) ;-).

Alestorm zahráli písničky z nového alba i starší hitovky. Byli takoví... vtipně sprostí. Frontman hodnotil písničku Wenches & Mead slovy : „This song is about drinking beer, fucking women and... drinking beer!“. Oslovoval publikum „My friends“, což jsem nikdy předtím nezažila, ale je to super! Později ale stejně oslovovali publikum i např. Eluveitie.

Po koncertě šli kluci jíst a my jsme vyrazily na autogramiádu Eluveitie. Stály jsme ale ve frontě tak dlouho, že Eluveitie odešli a přišli Alestorm. Všichni se nám podepsali a Krysa dokonce ukecala fešného basáka, aby mi nakreslil srdíčko :-D Ve frontě na autogramy jsme začaly počítat lidi s tričkama HammerFall, ty počítala Krysa, protože miluje tu kapelu, a Iron Maiden, ty jsem počítala já, protože jich bylo hodně a konkurovali HammerFall :-P. Stého člověka jsme musely obejmout. Krysa měla super sympatického mladíka, se kterým se objala a měla splněno. Já měla lehce podnapilého a úchylného metalistu. Ale obě jsme daly 100 :-D
Mimochodem, během odpoledne a večera ještě několik známých narazilo na frontmana Alestorm na různých místech po areálu. Byl velmi veselý a měl tak 3 promile :-D Gentleman ze Skotska jak se patří.

Píseň ledu a ohně: Komentář

2011-06-25T05:55:00.000-07:00

Dosud nedokončená sága Píseň ledu a ohněje dle mnohých tím nejlepším, co lze v současné fantasy tvorbě nalézt. Důvodů je mnoho; silný, neotřelý příběh využívající jak prvků fantasy, tak prvků středověkých rytířských eposů, vynikající jazyk autora G.R.R. Martina, kterým obohacuje svá díla imaginárními, mnohdy až filmovými, výjevy, neotřelý způsob vyprávění z pohledu více jak desítky postav, prostřednictvím nichž sledujeme děj v celé říši, aby se nakonec dějové linky vždy krásně propojily…a šlo by pokračovat dál a dál…

A Game of Thrones (1996)
A Clash of Kings (1998)
A Storm of Swords (2000)
A Feast for Crows (2005)
A Dance with Dragons (2011)

Zdroj článku: Legie

Další recenze, kterou můžu doporučit, ale byla moc dlouhá, takže jsem ji nekopírovala: Fantasyplanet.cz

Doporučené zdroje informací, fotek...: www.icefire.cz
Dále jsou k dispozice informace o seriálu, aplikace pro iPhone a další.

Tentokrát budu psát mimo jiné o knižní sérii Hra o trůny, kterou jsem ještě nedočetla. Nakonec to ani nešlo, protože ještě není dokončená. Ani seriál není dokončený, zatím je zfilmovaný (resp. zeseriálovaný) jen první díl ságy, jehož knižní podoba má necelých 1000 stran. Opravdu obdivuju autory seriálu, kteří z 1000 stran fantasy složité jako blázen udělali dost smysluplný a pochopitelný seriál. Obecně je zvykem, že většina diváků nebývá příliš pozorná a důvtipná, všechno je potřeba vysvětlovat několikrát. Na to ale v deseti hodinových dílech napěchovaných dějem není moc prostoru.

Tentokrát se ale seriálu moc věnovat nechci. Včera jsem narazila na jednu recenzi, myslím, že to byla recenze na fantasyplanet, kde se objevilo takové lehce nepříjemné srovnávání různých fantasy. Padla zmínka o fantasy, kterou jsem nikdy nečetla a nic jsem o ní nikdy neslyšela - Trůn z dračích kostí od Teda Williamse. Autor článku nařkl G.R.R. Martina z toho, že ze zmíněné publikace obšlehl nějaké nápady. Informace, která z tohoto příspěvku v diskuzi plyne pro mě, a o kterou bych vám chtěla sdělit, je zhruba tato: "Pokud jste četli Williamse a líbil se vám, nejspíš je podobný Písni ledu a ohně, takže by se vám mohla líbit. A naopak :-)."
Ale srovnávání Písně ledu a ohně se ságou Zaklínače a s Pánem prstenů, to už je aspoň téma... V diskuzi na fantasy planet se objevila reakce, že by se Tolkien měl stydět. Musím říct, že s tím absolutně nesouhlasím.

Svět G.R.R. Martina je naprosto geniální. Většina lidí má problém podívat se na věci i z jiného úhlu pohledu, než jen ze svého. Martin nás ale k tomuhle přímo nutí. Na svět nahlížíme z pohledu chytrých i hloupých postav, lidí, kteří uznávají jen sílu, kteří uznávají jen krásu, kteří uznávají jen chytrost, jen spravedlnost... nakonec i těch, kteří neuznávají vůbec nic... Vidíme i rozdíly mezi světy "civilizovaných lidí" a barbarů, oba světy jsou tak rozmanité a komplikované, dá se o nich hodiny a hodiny přemýšlet. Co vlastně znamená víc, kdo je kdy víc v právu, jestli je důležitější láska k partnerovi, láska k dětem, jak daleko je pro lásku možné zajít, jestli je víc čest, povinnost, upřímnost nebo úskočnost, polopravda, přetvářka... Žijeme příběhy postav, které jsou ve válce proti sobě, které jsou v otevřeném konfliktu, a víme, že mají pravdu obě strany. Vidíme, že každý člověk má svou cenu, svou pravdu. Není možné si vybrat, čí život by měl být spíš ušetřen, kdo je víc v právu... Každý má vlastní velmi silnou motivaci a své důvody chovat se tak, jak se chová. Na každém je něco dobrého a něco zkaženého, něco naivního, něco hloupého, něco vychytralého... A ano, v tomto všem se Tolkien Martinovi určitě nemůže vůbec rovnat.
Sága G.R.R. Martina je o lidech. Ovšem Tolkienova fantasy je o lidech jen okrajově. Tolkienův svět je nádherný, kouzelný, nezapomenutelný. Jeho příběh je mnohem prostší, jeho postavy plošší, ale jejich psychika, úvahy a motivace nejsou zdaleka tak důležité. Jeho pohled má mezi černou a bílou o mnoho ostřejší přechod a našli bysme o mnoho méně odstínů šedi. Řekla bych ale, že tyhle dvě fantasy si v zásadě nekonkurují v ničem jiném, než v početnosti čtenářské základny. Tolkien vytvořil dílo, jehož nedílnou součástí je kultura, poezie, písně, krásný jazyk. Působí především na naše city, na naši představivost. G.R.R. Martin působí spíše na náš rozum. Martin o písních, hudbě a kultuře také píše, ale jeho písně jsou spíš důmyslné, než krásné.
Možná to tak vnímám jen já, ale mně ty stovky jmen všech možných rytířů začaly za chvíli do jisté míry splývat. Dokonce si některé už ani nepředstavuju, jsou to pro mě zkrátka jen jména na papíře. To se mi u Tolkiena nikdy nestalo.
Martin jde v jistém smyslu už také s dobou: v jeho díle objevíme nejrůznější sexuální úchylky, o kterých píše zcela otevřeně. Neopomněl také homosexuální a incestní vztahy. Tohle je tematika, která Tolkienovi není vůbec blízká. Tolkienův svět je takový nevinný, mnohem čistší, mnohem ideálnější.
Pro mě tyto faktory učinily z obou fantasy naprosto nesrovnatelná díla. Podstata každého z děl zkrátka tkví v něčem úplně jiném. A jestli je lepší kočka nebo pes, to už si musí každý posoudit sám.

A srovnání se Zaklínačem? Příběh o Zaklínači je perfektní ukázkou toho, jak jde základ vystavět na lehce upravených známých pohádkách a legendách. Potom stačí "už jen" pořádná dávka fantazie, dobrý nápad a hodně práce. Sapkowského dílo je inspirováno příběhy, které známe a jsou nám blízké. Povídky jsou opravdu jen o Geralta, Marigolda a pár mýtických potvor obohacené pohádky, Sága je inspirovaná artušovskými legendami - např. postava Yennefer je inspirovaná Guineverou a občas se objevují situace, které mě vždycky pobavily: Někde se pomlouvá o tom, s kým má Geralt zrovna poměr. Někdo říká, že se Geralt zapomněl s vědmou jménem Guinevera, druhýho ho opravuje, že vědma se jmenuje Yennefer. Vždycky mi přišlo, že ta jména spolu nemají nic společeného, minimálně když si nahlas řeknete počeštěné verze, tak ne. Zdálo se mi divné, že by se někdo zrovna takhle přeřekl. Většinou se třeba zamění několik písmen, ale že by se změnilo celé jméno... Ale Guinevere a Yennefer, to je už docela něco jiného. Takže to nakonec asi fakt je jen českou výslovností (nebo jsem hluchá) :-)
Martin má vlastní svět, vlastní příběhy, náboženství (to je také dost zajímavé téma), národy... Nestojí na (minimálně mně) známém základu.
Oba autoři se ale hodně soustředí na postavy, oba jich vytvořili stovky. Martinovy postavy jsou ale mnohem komplexnější, jejich pohled na svět je podrobněji popsán a vyložen, jsou nám díky tomu bližší a více jim rozumíme. Sapkowského postavy pro nás do jisté míry zůstávají záhadou. Ne všem jejich pohnutkám, motivacím a činům můžeme doopravdy porozumět.
Příběh Ciri pronásledované vrahem Bonhartem nebo příběhy Geralta a jeho skupiny pátrající po Ciri jsou strhující, poutavé, velmi lidské... Když Ciri utíkala před Bonhartem, opravdu jsem se bála, když se objevil upír, opravdu jsem se bála, v bitvě jsem Geraltovi tak držela palec, že mi zmrtvěl na celý večer, konec jsem celý probrečela a doma na mě chtěli volat odbornou pomoc :-P... Takto intenzivní zážitky z četby Hry o trůny minimálně zatím nemám, zatím jsem ji ale nedočetla.
Charaktery, intrikaření a vztahy má G.R.R. Martin promyšlené asi lépe. Umí čtenáře přivést na myšlenky, které by si asi každý dospělý měl položit a popravdě na ně odpovědět. A nakonec: u G.R.R je každá postava úplně jiná. Žádné dvě nejsou stejné, vlastně si nejsou ani podobné. U Zaklínače mě vždycky zaráželo, jak jsou si třeba všechny čarodějky podobné. Všechny jsou hrozně krásné, hrozně silné, hrozně chytré, hrozně úskočné, nemůžou mít děti, mají spousty chlapů... Možná i v tom je kouzlo, na můj vkus je to ale příliš mnoho příliš podobných vlastností a rysů.
Ale nakonec je tu další rozhodování mezi kočkou a psem... Horší? Lepší? Je to jako vždycky: Jak v čem :-) A co nejvíc sedne vám?

Sirenia: The Enigma of Life

2011-06-16T02:58:00.000-07:00

Norská skupina Sirenia vydala v lednu 2011 nové album s názvem The Enigma of life. Já jsem ho v červnu 2011 samozřejmě 100% legálně stáhla a v současnosti se pokouším si ho natlouct do mozku, protože Sirenia přijede letos na Masters of Rock a říká se, že nenaposlouchané písničky znamenají na koncertě zážitek nula a nechápavé pohledy směrem k těm idiotům, kteří u toho s nadšenými výrazy poskakují, jakoby jim někdo do kalhot nasypal žhavé uhlí... Abyste z toho taky něco měli, rozhodla jsem se napsat jeden ze svých pokusů o recenzi. Taky už se u mě na blogu dlouho neobjevil žádný článek. Následující odstavec nesouvisí s tématem a pokud ho přeskočíte, budete o několik nudných řádků o ničem lehčí ;-)

Je to už pár pátků, co jsem odmaturovala. Slibovala jsem, že potom se vrátím v plné síle a budu zase neúnavně snižovat průměrnou kvalitu článků na internetu. Bohužel/dík, tak se nestalo. Od konce dubna jsem na blogování neměla ani čas ani náladu, nejdříve se učilo, pak se maturovalo, pak se slavilo, pak se slavilo, pak se slavilo, pak se slavilo... A teď se konečně píše ;-) Všechny mastné historky o tom, co se dělo po maturitě... ;-) no, možná někdy nějaké střípky zveřejním! Ale nejslušnější pojmenování, kterým jsme my maturanti byli počastováni, byl "divocí" :-P

The Enigma of life patří mezi průměrné až lehce nadprůměrné kousky téhle dosud kvalitní zajímavé kapely. Sireniu obecně řadím do kategorie "snadné na poslech": písničky kratší než 10 minut, snadno zapamatovatelné melodie, ženský vokál - rovný hlas, ne operní, klasické nástroje, žádné experimenty.
Nejdelší písnička alba je šestiminutová, má název The Enigma of life a já ji hodnotím jako jednoznačně nejlepší, melodicky zajímavou a originální. Proti tomu je v mých očích totálním odpadem ta hrůza, co si vybrali jako titulní písničku. Klip ani nekomentuju, i kdyby Lady GaGa myslela svoje Eh,eh (nothing else I can say) 100% vážně, pořád by to bylo lepší a nápaditější, než tahle pohroma. Ve čtyřminutovém klipu je jen zpěvačka Ailyn v jedněch, druhých nebo třetích šatech. Na několik sekund se v záběru ještě objeví Morten Veland s kytarou. Celý zbytek kapely nás asi nemá zajímat. Kdybych si pustila pouze klip End of it all a nepotřebovala pádný důvod proč na Masterech poskakovat jako s uhlíkama v gatích, zasměju se a po albu ani nepátrám.

Ovšem skupina už v minulosti dala světu jasně najevo, že to, co členové považují za perfektní reklamní materiál, nemůžeme brát tak úplně vážně. Stalo se to v roce 2007 když Sirenia vydala CD s názvem Nine destinies and the downfall a jako hity číslo 1 a 2 vybrala My mind's eye a The other side. Když se se mnou podělíte o své posluchačské zkušenosti, budu opravdu ráda :-) Mně se obě skladby přeposlouchaly asi za týden. Když mi nedejbože jedna z nich naskočila na mp3ce, dobrovolně jsem riskovala pád v nějaké zatáčce při ranní cestě autobusem, a místo toho, abych se držela, radši jsem přepínala (promiňte všichni komu jsem během toho pošlapala nohy, mstěte se na Mortenovi Velandovi, můj tatínek vám v Praze proplatí letenky do Norska :-P). Klip The Other side má sice své temné stránky (zpěvačku už vážně nemohli obléct do ničeho horšího, a zároveň ji tak příšerně zabrat na kameru - to ještě nebyla Ailyn, ale o něco oplácanější Monika Pedersen - ty síťované punčochy byly tak nevkusné, že jsem po shlédnutí klipu týden neměla žádný mindrák z toho, jak vypadám :-P, přitom Monika je moc hezká baba, jen Sirenia asi neměla prachy na vizážistky bez šedého zákalu), ale jinak je i docela nápaditý - loučení se se svým mladším já. Skladba je odrhovačka. My mind's eye je odrhovačka do radia, klip absolutní nuda a levné efekty. Jinak je ale Nine destinies dobré album, kapela se sice nevyhla opakování melodií, některé melodie jsou docela vlezlé, nejsou ale zdaleka tak zjednodušené a reklamní, jako promo songy. Vesměs mají kvalitní emo texty a působivé sborové party, které dobře kontrastují s jemným sopránem zpěvačky (kterou už ale vykopli, jak mají ve zvyku). Celkově má album skvělou atmosféru. Jako tipy na poslech k dávám: Absent without leave, Seven keys and the nine doors, Sundown, Downfall, Last call.

Ale zpátky z The Enigma of life. End of it all je pro kapelu typická populární upoutávka, která metalisty odradí a metalem nedotčené publikum nezaujme (nerada bych svým názorem někoho urazila, ale mně ta melodie přijde vážně hrozná, ještě je jaksi zpomalená a zrovna mě napadá synonymum... retardovaná :-P). Píseň s číslem 2 a titulem Fallen angel je také docela vlezlá a nepříliš zajímavá. Je to až příliš snadný poslech. Dá se to poslouchat ke čtení, ale mám dojem, že člověk by se musel nutně nudit, kdyby se soustředil pouze na poslech. O něco lepší song je třeba All my dreams - má zajímavé intro, ačkoli to taky v metalu není úplná novinka. Kovové zvuky v pozadí jsou působivé. Houslové sólo je pro tuto kapelu klasikou - známe jej i z jejich starších písniček jako Voices within (album An Elixier for Existence) nebo Glades of Summer (album Nine destinies and the Downfall). Nechybí ani sborová pasáž, která je také typická - známe ze starších songů Voices within, Seven keys and the nine doors (Nine destinies and the downfall), Sundown (Nine destinies and the downfall). Zaujala mě písnička The Twilight in Your Eyes, především melodicky, kytarové sólo ale trošku nepříjemně připomíná sólo z Path to decay, promo písničku z jejich předposledního alba s názvem The 13th floor, prvního alba se zpěvačkou Ailyn. K těm lepším songům (level někde mezi All my dreams a Twilight in your eyes) bych přiřadila ještě Winter land (mírně reklamní melodie), Seaside serenade, Darkened days to come (výrazný mužský vokál, příjemná změna) a Coming down (v melodii jsou výrazné skoky, které působí lehce disharmonicky, dávají vyniknout rozsahu zpěvačky, Ailyn má ve výškách zajímavou barvu). Jako průměrné bych ohodnotila The Darkness, This lonely lake a Fading star. Jak už jsem se zmínila výše, vrcholem alba je The Enigma of life, která má jako jediná přes 6 minut. Hlavní melodický motiv se hodně opakuje, je ale zajímavý a neoposlouchá se hned. Zaujal mě hned při prvním poslechu alba a ještě při pátém mě nenudil, zatímco End of it all a Fallen angel jsem vynechávala už při druhém, asi tak :-P Je postavený také na těch výrazných výškových skocích a změnách barvy hlasu zpěvačky v různých polohách, podobně jako Coming down. Perfektní je kontrast mezi jemnou melancholickou slokou a drásavým refrénem. Dobré jsou i sborové party, výrazné bicí, klavír, kytara je taková... "normální", prostě jako vždycky u Sirenie.

Kapela na posledních několika albech hodně vyměkla bohužel. Řekla bych, že se maličko blíží k Evanescence stylu. Když je interpret mladší, vždycky je radikálnější, tak jako člověk, když je mladší - zkrátka si neuvědomuje všechno, tak je v něčem radikální třeba zcela zbytečně, ale dává mu to nějaké kouzlo, sílu... Možná tu hudbu taky dělá víc pro sebe a podle sebe, ne tolik pro ostatní a podle jejich vkusu. Později resignuje a tak nějak splyne s proudem, někdo více, někdo méně. Jen tiše doufám, že důvod, proč Sirenia pomalu ale jistě splývá s proudem, nabírá zpěvačky se stále jemnějším a popovějším hlasem a stále více si potrpí na "zaseknutí melodie", není ten, že chtějí prachy a milion fanoušků... Jinak album můžu, myslím bez výčitek, doporučit. Dávám mu tak 6,5/10.

Sirenia na last.fm

Sirenia na wikipedii

Oficiální web

Hudební klip: End of it all

Ghostgirl 2: Citát

2011-04-16T05:39:00.000-07:00

Chcete se od srdce zasmát tomu, jak jsem dětinská? :-D Dávám vám k tomu ideální příležitost. Přidávám na svůj emoblogíseq mocqy smutnej citáteq! Je z knížky Ghostgirl 2, kterou jsem právě dočetla. Upřímně mě na knížce docela otrávilo to, že jsem si říkala, jaká je autorka dobrá, že zvládla napsat dvě knížky prakticky stejně dlouhé. Mají totiž naprosto stejně velký obal. Možná váš to překvapí, když se vyjadřuji zrovna o délce knihy jako o obdivuhodné. Respektive o tom, že jsou dvě knížky STEJNĚ dlouhé. Musím říct, že je to nejspíš proto, že sama něčeho podobného schopná nejsem. Každá moje slohovka je jinak dlouhá, nedokážu psát takhle upraveně ani náznakem. Některé kamarádky k tomu mají mnohem blíž, vždycky je za to budu obdivovat. Je to neuvěřitelné.

Zpátky k věci, co mě tedy zklamalo? Posledních několik desítek stran v knize druhé jsou jen a pouze ukázky z prvního dílu! Takže za to, co jsme si zaplatili jednou, platíme dvakrát :-D A ještě to nás naivní obdivovatele cizí pořádnosti a systematičnosti svádí na zcestí a naši volbu - koupit či nekoupit, to je oč tu běží - pěkně hnusně ovlivňují. Pokud půlka třetího dílu bude ukázka z dílů 1 a 2, obávám se, že se vydavateli ozve Sakurinka666Bizzare! :-P

Důvěra není nic zaručeného. V každém vztahu si ji člověk musí tvrdě zasloužit, a je velmi snadné ji ztratit. Existuje ještě drsnější věta než "Já už tě nemiluju." Zní: "Já už ti nevěřím." To první konstatování se týká mluvčího. Nemůžete udělat nic, čím byste změnili stav jeho srdce. Ale to druhé se týká jen vás.

Ghostgirl

2011-04-12T10:07:00.000-07:00

Tak tentokrát něco málo o Ghost girl. Smějete se mi, že? Ano, čtu vážně shit, o to nic. Ale ta knížka je moc hezky udělaná! Je taková velká a plastická... Dobře, šest už mi bylo... Zastávám ale názor, že pokud se člověk ve dvaceti chová jako ve čtyřiceti, tak vážně hrozí, že se ve čtyřiceti bude snažit chovat jako ve dvaceti... a víte, co to znamená? Bude k smíchu celý život....

Tentokrát absolutně překopu celý svůj styl. Žádné objektivní články. Nejspíš byste čekali nějaký poetický důvod typu: "Rozhodla jsem se, že se už dále nenechám ovlivňovat jinými názory a budu mluvit jen za sebe," popřípadě nějaké egoistické hnutí typu: "Nikdo nemá lepší názory, než já, tak proč jimi zaplácávat internet..." nebo možná nějakou vlezdo***elskou hlášku typu: "Mí čtenáři mají úroveň a dohledávají si objektivní informace sami, jistě mají rozhled, nikdo jiný než právě takový dokonalý prototyp člověka, který má nos trvale rozedřený od knížky, můj blog s emočlánky, Tokio Hotel fan články, S&M povídkami a anime rádoby recenzemi nenavštěvuje." Ne... prostě se mi nechce nic hledat. Pohrdejte mnou, kamenujte mě... Ale za těch 19 let mi narostlo docela solidní pozadí a postupem času začíná být náročné pohybovat se s ním i po okruhu google, seznam, facebook. Tak jdeme na to...

Ghost girl je prostě knížka pro teenagery, o čemž vypovídá už samotná vizáž knihy. Jak řekla Arisska: "Mají to tak geniálně vymyšlené, že kdyby mi bylo 12, je to moje nejoblíbenější knížka bez ohledu na to, co je uvnitř." Bohužel, pokud vám je víc než 12, nejspíš vás obal zaujme více než příběh.
Charlotte Usher (děti kolem 12ti let určitě pochopí narážky na E.A.Poea, jen tak dál...) je tak trochu neviditelná dívka. Všichni ji přehlíží. Toto je pro mě první bod, který prostě nechápu. Možná proto, že jsem takovou situaci nezažila. Charlotte ale přehlíží všichni, spolužáci, personál školy... Není to v rovině: "Rozmazlený malý fracek touží být všemi obletován a pokud není, má z toho absolutní deprese." Všichni ji opravdu ignorují. Musím se ale přiznat, že si nedovedu představit, jak by k něčemu takovému mělo dojít. Nikde v celé knížce zkrátka není žádný pádný důvod. Možná nemám dostatečnou fantazii nebo je to jakýmkoli z mých dalších četných nedostatků, bohužel mi to přijde ale nelogické a značně patetické. Je to takové usnadnění: všichni Charlotte ignorují (protože prostě proto) => chudinka (to je to podstatné). Tenhle pohled na věc nejspíš svědčí o tom, že jsem podobným knížkám už odrostla... A proč to říkám? - Nejspíš nás takových bude víc.
Charlotte miluje Damena, vymatlaného fotbalistu s hezkou tvářičkou, ze kterého se vyklube skvělý rocker, který vůbec není tak vymatlaný (A mami, co je to klišé?). Damen chodí s Petulou, školní slepicí - roztleskávačkou - anorektičkou. Petula má dvě přihlouplé kamarádky, klasické přicmrndávačky, slepice, roztleskávačky, anorektičky, které se ještě ke všemu obě jmenují stejně křestním jménem (což mě opravdu pobavilo, není krásnější způsob jak říct, že jsou to dvě osoby, na kterých absolutně nesejde a ještě jsou obě úplně stejné) - Wendy. Krom toho všeho má Petula taky mladší sestru Scarlet. Sledujete to? Charlotte - Scarlet. Je to důležité :-). Scarlet je klasická gothic girl. Ráda bych řekla, že je cool, že je hustá, že ji všichni musí milovat, že má svůj styl, že je jiná, než ostatní.... Všichni jsou slepice a barbíny a ona jediná je gothička. Bohužel, dnes už je gothic skupinka místy skoro stejně hrozná a snobská, jako ta barbie skupinka. Buď ukazují nohy v bílých punčochách nebo v černých a ještě roztrhaných... Sukně stejné délky, ale jiné barvy... Vlasy stejné délky, ale jiné barvy... Nehty stejné délky, ale jiné barvy... Zkrátka, gothic styl už není to, co býval. Nehledě na to, že gothic styl je pro pozéry něco jako oáza v poušti.
Sama přemýšlím, proč to ve mně vyvolalo takovýhle dojem, proč jsem tak zaujatá... Odpověď se, myslím, nabízí. Autorka se drží současného moderního stylu a vyžívá se v tom, že u většiny oblečení poctivě popisuje značky. Značkové = dobré. Mám ale dojem, že většina těch "jiných a lepších" lidí na ty značky tolik nekouká. Navíc tolik neřeší barvu make-upu... Nemají cool pokoje polepené plakáty, barové zařízení jako v klubu, tuny CDček... Bohužel tohle Scarlet neminulo... Určitě je lepší, než její sestra Petula. Ale ne o tolik.
Potom je tu Damen, ten fotbalista... Potřebuje doučování z fyziky a tady mu může pomoct Charlotte. Potřebuje nadšence pro rock a svůj "cool" hudební styl. V tom je mu partnerem Scarlet. Je tu ale malý problém. Charlotte je mrtvá. Udusila se gumovým medvídkem a je v jiném světě - ve světe mrtvých. Nikdo živý ji nemůže vidět, až na Scarlet. Charlotte má ve škole pro mrtvé, kam musí chodit, nové spolužáky. Není ale schopná se oprostit od těch živých, především od Damena. Své mrtvé kamarády začne brzy zanedbávat, nechodí do výuky a netráví s nimi čas. Snaží se jen neustále zapadnout mezi lidi, kteří o ni nikdy nejevili zájem. A to ještě ke všemu v těle Scarlet, se kterou se dohodne na jakémsi vypůjčení těla a střídá se s ní.
Damen má náhle dvě přítelkyně: Charlotte a Scarlet, v jednom obalu. Jedna ho doučuje, jedna s ním běhá po koncertech, jedna je sarkastická, jedna je romantická, obě jsou do něj zamilované... A nakonec na sebe taky začnou žárlit. Ze hry brzy vypadne Petula, Damen ji zkrátka opustí, když se zamiluje do její sestry. Upřímně řečeno mi ten proces připadá docela podezřele krátký, ale asi v tom věku.... A pak už je tu jen spousta žárlení a vnitřního souboje a smiřování se s tím, kdo jsme..... ;-) to už si musíte přečíst sami. Přece knihkupectví takhle nevytuneluju. Nepochybuju, že Ghostgirl představuje 90% tržeb za knihy (s tím, kolik to stojí, bych se ani nedivila :-P)! Můj blog má takovou fanouškovskou základnu, že mám vážné obavy, že bych takového Dobrovského vyloženě položila na lopatky, kdybych prozradila zápletku! A co by pak bylo s mým tlustým pozadím, kdybych se musela valit až k Barvičovi, kam... POZOR.... NEJEDE ŠALINA!

V knížce jsou opravdu hezké momenty, mně se líbí především citáty a krátké úvahy, kterými autorka doplňuje text. Četli jste někdy Zaklínače? Určitě znáte dokonalé úryvky, které jsou v úvodu každé kapitoly. Z takového popisu pověrčivých lidí, kteří se bojí upírů a pomazávají se česnekem, jsem nemohla aspoň týden... Nebo dva ;-) Tohle samozřejmě nemá zdaleka takovou úroveň, přesto je to fajn. Samozřejmě místy trochu trapné... Ale několik opravdu pěkných citátů a komentářů by se našlo.
Potom je tu určitě velké téma, které člověk řeší celý život - smíření se sám se sebou. Je to ale v teenagerské rovině.... Mnozí starší si nejspíš řeknou: "Tohle se mě už dávno netýká..." A ano, TAKHLE už nejspíš ne. Přeneseně se to nejspíš ale týká každého v jakémkoli věku. Ano, je pravda, že za to, aby mě tohle napadlo, nemusím platit hříšné peníze a kupovat si slátaniny v gothic obalech, které nejspíš budu muset někde schovat, aby se mi kolegové v práci, které pozvu na návštěvu, nesmáli. Nehledě na to, že pokud si jich při současných cenách a daních koupím moc, brzy nebudu mít ani na skříň, do které bych to před těmi kolegy schovala.
Co vám jako čtenáři může Ghost girl přinést? Nejspíš se zasmějete, možná se i trochu zamyslíte (spíš míň než víc)... Pokud jste ale už trochu vyzrálejšího věku, nejspíš naznáte, že jste těch pár hodin mohli strávit jinak a užitečněji. Není ale fajn vědět, co dneska čtou ti mladší? :-)

Život s Louiem

2011-04-09T11:18:00.000-07:00

:-) Tak tentokrát z úplně jiného soudku. Jestlipak jste někdy slyšeli o Louiem? Je to takový malinký tlouštík z USA, který má úžasného tatínka, skvělou maminku a 12 sourozenců. Jeho příjmení je Anderson. Seriál Život s Louiem je o rodince Andersonů jak je vidí Louie, sarkastický přidrzlý kulatý třetí nejmladší syn. Z rodiny krom Louieho nejlépe poznáme tatínka Andyho a maminku Lóru. Potom také nějaké ty sousedy a Louieho kamarády, jeho první lásku... trošku podobně jako u Simpsonů, ovšem tam není příběh vyprávěn z pohledu některé z postav a taky se jednou věnujeme víc Bartovi, jednou Líze... Tady je ale vždycky Louie.

Seriál není ve všem přímo k smíchu, ačkoli tam rozhodně je hodně vtipných momentů. Vtipné jsou většinou postavy samy o sobě. Takový Andy Anderson, na toho jsem vzpomínala od čtvrté třídy (což už je mimochodem 9 let) do teď. Andy je prostě zvíře. Je to machr, snaží se vypadat jako nejzkušenější a nejlepší chlap, který všude byl, někde i dvakrát... Ve skutečnosti to samozřejmě není ani z poloviny takový tvrďák. Krom toho je krajně otravný. Stačí ale jen tahle krátká epizoda, abyste pochopili, proč na Andyho nikdy nezapomínám. Nejvíc se mi na něm líbí, že ve skutečnosti je to vlastně hodnej člověk. A ačkoli se mu 80% času smějeme, vlastně někde hodně hluboko uvnitř k smíchu opravdu není.

Co se seriálu týče, je relativně ujetý a přetažený. Kdybysme ho zařadili podle žánru anime, byl by to určitě Slice of life. Příběhy mají dobré pointy a jsou obvykle docela tragikomické. Někdy jsou tak reálné, až to bolí. Seriál můžu jen doporučit! Jeho část je k sehnání na youtube :-) ENJOY :-P

Ergo Proxy AMV - One Republic: All the right moves

2011-04-02T06:15:00.001-07:00

Aplikovaný Pán Prstenů

2011-04-01T00:57:00.000-07:00

V poslední době mi Glum tak nějak poskakuje a šišlá někde v pozadí v hlavě... Upřímně doufám, že navenek to není moc vidět :-D Hodně o jeho úloze přemýšlím a poněkolikáté mě znovu zaujala...

Glum je fascinující postava, u které je velmi těžko soudit, jak moc je špatná - kolik z jeho příběhu je špatná shoda okolností, smůla nebo prostě osud. Glum je zevnitř sežraný prstenem moci. Sám o sobě kdysi zlý vůbec nebýval, zničil ho prsten. Ale v okamžiku, kdy po Prstenu moci skočil, viděl ho jednou a chviličku. Usmrtil přítele kvůli chvilkovému záblesku touhy po maličkém lesklém kroužku. Život za kus kovu?

Neodolal a prsten mu zničil život. Možná shoda náhod, možná osud, možná nedostatek vůle... Určitě se neukázal jako příliš dobrý člověk. Zaplatil za to ale obrovskou cenu - ztratil všechno, co měl. Rodinu, přátele, zázemí... vlastně celý život. Stal se obludou, hnusným slizkým nelítostným stvořením chorobně posedlým prstenem moci. K tomu všemu se připojila duševní choroba. Glum je schizofrenik. Má svou slabou a silnou polovičku. Jeho slabá část je hodná, milá, přející a snaživá. Má své ideály, má svědomí, dokonce cítí i něco jiného, než touhu po prstenu a nenávist. Sam mu říká Podlez. Problém je jeho lačná pomstychtivá stránka, která je ke všemu bohužel mnohem silnější. Vrah, podrazák, křivák, lhář a intrikář. Sam mu říká Podraz.

Podraz a Podlez nejdříve táhnou za jeden provaz; proti Hobitům, proti elfům, proti lidem, proti skřetům.... vlastně proti všem. Podraz je takovým štítem, ulitou, do které se Podlez schovává. Velkou změnou v Glumově léta černošedém bestiálním životě predátora je náhlé setkání s člověkem, který s ním má něco společného. To něco je prsten moci a nekonečná touha po něm. Frodo je tím, čím by Glum mohl být, kdyby prstenu nepodlehl. A Glum je tím, čím by se Frodo mohl stát, kdyby se prstenu neubránil. V pozadí stojí Sam, který sílu prstenu, jeho moc nad lidmi a špínu, která se přenáší na jeho nositele, nemůže vůbec pochopit. Nelíbí se mu ani jedna z Glumových stránek osobnosti, ani Podlez, ani Podraz. Všímá si také toho, že Glum se sice přiblížil hobitovi, opravdu se ztratilo jeho klení nad zrcadlící hladinou, noční zákeřné plánování a mluvení sám k sobě. Copak je ale možné převrátit někoho naruby? Ano, zvenku je to hračka, pokud jste kostnaté zašedlé drobné vychrtlé stvoření o hmotnosti překrmené slepice, ale zevnitř? Frodovi se podařilo v Glumovi probudit jeho lidskou stránku, jeho dávné já. Svět ale zázraky rád vyrovnává katastrofami... A tak to dopadne i v Glumově případě. Nic netušící Frodo je zatlačený ke zdi a musí Gluma podrazit. Poslouží jako návnada na vlákání Gluma do pasti. Kdyby Glum dokázal Frodovi věřit, nic by se nestalo. Frodo, který byl hraničáři sám zajat, rozhodně neplánoval nic zlého. Nechtěl nikdy, aby se Glumovi něco stalo, dokonce jej velmi upřímně a srdnatě bránil. Důvěra v Glumovi je ale tak podkopaná, jeho lidská stránka tak slabá a tak nejistá, že nedokáže jít dál... Respektive, nedokáže jít dál jako Podlez, jen znovu jako Podraz.

Jeho malá pomsta dvojici hobitů je opravdu sladká jako... pavoučí lep? Sakra, někdo mi asi vyoperoval mé básnické střevo... bohužel ještě před narozením.... Každopádně... Nejprve se chytře zbaví Sama, který jej prohlédl, všiml si návratu jeho špatného já a pokusil se Frodovi otevřít oči. Bohužel, Frodo uvěřil Glumovu chytrému triku... Oplácaný věčně hladový vášnivý kuchař Sam prý snědl elfský chleba, jediné jídlo, které zbylo. Jako sobec snědl všechno sám, jediné jídlo pro unaveného hubeného nositele prstenu, který den ze dne slábne před očima. Ve skutečnosti ale Glum pouze hodil elfský chleba ze skály a na Sama narafičil drobečky. Musím říct, že v tomto bodě mně ve filmu zamrazilo (v knížce je to jinak - tam ten zakrslý proradný slizoun jen zavede hobity k Odule a opustí je). Ten H*JZL ten lembas VÁŽNĚ HODIL ZE SKÁLY! Bylo to jejich jediné jídlo pane bože! Chápu, že je v zápětí chtěl ještě ke všemu nechat v tunelech Cirith Ungol, aby je pozřela ohavná tlustá stará osminohá mrcha, přesto tolik zloby a nenávistí... Nejsem si jistá, proč mě tolik zasáhl chleba, ale pavouk mě tak nedostal.... Nejspíš proto, že nad velkou obludou (Odula) skutečně nakonec zvítězilo dobro, nad malou obludou (Glum) ale nezvítězilo v danou chvíli nic... Zhola nic. Dokázal to. Celá jeho malá hra vyšla přesně podle plánu. Sam se vydal na cestu zpět, zatímco Frodo pokračoval dál do doupěte Oduly. Podraz se ale nakonec opravdu ukázal... mimochodem, právě jsem otevřela knížku, abych si ověřila, jak to bylo s Cirith Ungolem, a našla jsem opravdu krásnou pasáž: "Ano, Podlez a Podraz, jak jsem už říkal," pravil Sam. "Ale čím blíž jsou Nepřítelově zemi, tím víc se bude Podlez podobat Podrazovi."

Poté, co hobiti skutečně projdou Cirith Ungolem, Glum zmizí. A příště se objeví až na Hoře Osudu. Prsten jej přitáhl k sobě jako si elektromagnet přitahuje maličké hřebíky. Takový závislý hřebík má ale největší strach z toho, že někdo vypne proud... A právě to se Frodo chystá udělat. Glum ale nemůže dopustit zničení svého Miláčka. Tohle je zvláštní bod příběhu.... Zkuste si představit, že jste na Glumově místě. Ne několik let nebo desítek let, snad celá staletí je jeho smyslem života prsten moci. Prstenu moci obětoval všechno, i sám sebe. Co když prsten moci stráví láva? Co když po takové době prostě zmizí? Prsten moci a Glum.... jsou už prakticky jedno. Ano, ze strany prstenu je to přesně takový vztah, jakého jsou schopny 2 cm3 zlata. Z Glumovy strany je to ale zvláštním způsobem upřímný vztah, psychická závislost, posedlost, fascinace... na jeho oči, když padal do lávy a svíral prsten moci, na ty se nedá zapomenout. Byla v nich snad i něha... "Glum miluje a nenávidí prsten stejně jak, jako miluje a nenávidí sám sebe." Toto je jedna z vět, které bych nejspíše přiřkla Gandalfovi. Ačkoli tento vztah je nejistý, jisté je ale to, že Glum prsten potřebuje. Žije už jen díky prstenu. Hobiti jsou dlouhověcí, ale takhle dlouhověký není nikdo. Prsten jej drží při životě. Kdyby zmizel, nebylo by v jeho životě už vůbec nic...Všechno mučení, co snesl kvůli prstenu, by bylo zcela zbytečné. Dolehly by na něj všechny ty roky, nesmyslnost života, prázdnota, beznaděj... Ne, bez prstenu už nebyl žádný život.
Frodo sám prstenu na okamžik podlehne. Tehdy o něj Glum a Frodo svedou závěrečnou bitvu. Glum prsten získá a naposledy jej sevře v ruce *velmi dramatická hudba* ... než spadne do lávy v hoře Osudu.

Tak jaký byl? Co mohl dělat? Co se mu to stalo? Je to zmetek nebo chudák? Měli bysme ho nenávidět nebo litovat? Fakt je ten, že jakmile jej prsten jednou strávil nebyla pro něj cesta zpět... Už nikdy. Možná by pro něj nejlepší byla smrt, ale... "Nevynášej lehkovážně rozsudky smrti, Frodo. Můžeš mu snad dát život?"

Logika?

2011-02-06T08:29:00.000-08:00

Už mě trochu znáte, tak je vám jasné, že v tuto chvíli se mám zrovna učit.... dneska jsou to derivace ;-) Průběh funkce, první a druhá derivace, asymptoty, grafy funkcí... Kromě toho, že abych se nemusela učit, přečetla jsem celý volume mangy a strávila jsem hodinu a půl ve sprše, ještě ke všemu teď poslouchám neustále jednu romantickou slaďárnu (Beyoncé - Halo, POP! CHÁPETE TO?) pořád dokola, a nakonec jsem rozepsala článek... Všimli jste si, že je skoro 17:00 a je světlo?? :-D No nic, k věci....

Už jsem tu určitě rozebírala téma logika. Myslím, že jsem mluvila spíš o fyzikálních zákonech a jejich dodržování v Amerických filmech.... Respektive NEDODRŽOVÁNÍ. Ale... tentokrát jsme se Sorou dorazily k zajímavému problému. Obě jsme daly asi 200 za mangu, co se nám oběma líbila (spíš každé líbila, byly to dvě různé mangy), ale ani jednu z těch mang jsme nepochopily. Vyhozených 200 Kč (de facto 400)? Ne, jsou to skvělé mangy :-) Jen.... znamená to, že jsme totálně zabedněné? No, v mém případě to určitě možné je :-D V Sořině bych rozhodně neřekla...
Vzpomněla jsem si na jeden klip od Sirenie... (Pokud máte dojem, že jste právě totálně ztratili nit a nechápete, jak jsem se dostala k hudebnímu klipu, nelekejte se. Čtěte dál, na konci všechno pochopíte...)... Klip k písničce s názvem The other side. V klipu vystupuje zpěvačka, velká silná blondýna s bordelpodvazky :-D, a malá blond holčička, kterou větší blondýna vodí za ruku a nakonec ji někde nechá. Zpívá: "Sail away, my little sister, sail away to the other side". Mé dvě nadprůměrně chytré kamarádky, opravdu hrozně chytré (a nemyslím teď Soři a Ari :-P), vůbec neviděly spojitost mezi větší a menší blondýnou. Podle mě byla menší jasně tou "little sister", mladším já velké, která právě vyrostla. Holkám to přišlo úplně wtf, mně to přišlo jasné. Vypovídá to něco o našem intelektu? Já si myslím, že ne. Co si myslíte vy?

Bohužel, nemám čas tu komentovat to, co si nemyslím, zůstanu tedy u toho, co si myslím já (jako tradičně) :-D. Myslím, že logika není jen jedna, ale je jich tak kolem šesti miliard (spojitost mezi počtem lidí na planetě a mnou uvedeným počtem logik, které jsou SHODOU OKOLNOSTÍ zcela shodné, je pochopitelně ČISTĚ NÁHODNÁ :-D). Každý má svou logiku, své vlastní zákonitosti, spojitosti mezi věcmi, které připadají logické a očividné jemu. Existuje skupina lidí, která má logiku relativně blízkou tomuto člověku, a této skupině připadá snadné chápat jeho úvahy a myšlenkové pochody. Potom je tu samozřejmě skupina, které takovýto způsob myšlení přijde prostě "WTF". Myšlenkové pochody takového člověka musí složitě luštit, vůbec jim na první pohled nedávají smysl a trvá jim dlouho je zmapovat a někdy je ani doopravdy nepochopí.

Autoři mangy, anime, filmů, komiksů a seriálů jsou také lidé (většinou :-P), a proto pro ně platí to samé. Pokud nepochopíme jejich zápletky, které jim přijdou nejspíš úplně jasné nebo alespoň pochopitelné a rozluštitelné, nemusí to nutně znamenat, že jsme idioti. Určitě jste si tak už někdy připadali u čtení nebo koukání na něco, co vám zkrátka nedávalo smysl, že... Můžete si myslet, že se snažím obhájit svou vlastní blbost :-) Třeba ano, třeba ne. Podle mé logiky ale není idiot nikdo.... všimli jste si toho? ;-)
Hezké derivační odpoledne....

Tak je gay nebo ne?

2011-01-13T06:20:00.000-08:00

Sedím u PC, popíjím čaj a zbývá mi posledních deset minut života... Dobře, zas tak se té spirály nebojím :-D Ale za (už) necelých 10 minut budu muset své ctěné pozadí přetransportovat ke skříňce s učením a začít................ NEEEEE.... No, kdybyste někdy měli nějaké iluze o mé zodpovědnosti a přípravě... Právě jsem strávila doma bezmála 8 dní, a ačkoli jsem část této doby strávila v posteli z opravdu akutních důvodů, momentálně už se cítím prakticky v pořádku, a i když antibiotika jsem dnes dostala znovu, nepředpokládám, že by se moje nemoc ještě dlouho protahovala. V pondělí valím do školy dotáhnout svoje pololetní hodnocení. Každopádně, ještě minulý týden ve středu, těsně předtím, než jsem definitivně lehla s bronchitidou, jsem si ve škole málem rvala vlasy nad tím, kolik mám práce. A teď jsem už minimálně dva dny ve stavu, kdy se můžu déle soustředit a můžu pracovat..... posledních pět hodin u twincest povídky o třiceti kapitolách s názvem Bookmakers scrubbers mluví za vše. Taky dočtená Gravitation, povytahovaná DVDčka, otevřené knížky válející se všude, rozehrané 2 facebook hry a TH řvoucí na celé Brno bezmála.... zkrátka jsem se projednou rozhodla velmi intenzivně věnovat ne škole, ale svému zdravotnímu stavu, protože byl nesmírně vážný!.... No prostě jsem se na všechny jako vždycky vysrala a byla jsem líná jak veš :-D
Každopádně, teď moje povalečství a apatie ke všem kromě krásných teplých chlapů (velmi KONKRÉTNÍCH krásných teplých chlapů :-D :-* lásko :-D) se svými milenci v náručích končí, oficiálně. Pláču...
Ale! Ještě bych si ráda naposledy udělala radost než zase spadnu do své obvyklé deprese z přepracování a neuslyšíte ode mě rozumného slova jiného než: "Už na tu matiku vážně seru!" Je také možné, že mě obvyklá ponorka natolik zpomalí, že mě dostihne spirála... v tomto případě mě prosím nejezte :-D Moje maso je velmi tučné a vzhledem k mému jídelníčku taky dost málo výživné, kromě toho je naložené již delší dobu v antibiotických látkách... Prostě radši nahlašte předem, že máte hlad, a já vám v závěti odkáži 110 Kč na menu v KFC ;-)

A konečně k věci: Myslíte si, že Bill Kaulitz je GAY? Zpěvák, který - věřím, že tohle od člověka, co na všech svých koncertech vystupuje zásadně s klasickým repertoárem a svůj čas věnuje opernímu zpěvu, zní trošku zvláštně - je mou největší hudební inspirací, mým idolem, zpěvákem, před kterým smekám přes všechno, nebo možná právě proto, co o něm všichni říkají, je často podezírán z toho, že je gay. Já jsem se před několika měsící rozhodla, že nebudu věřit médiím a veškeré informace o něm, kterým budu přikládat větší váhu, musím slyšet z jeho pusy. Informace mám tedy výhradně z rozhovorů, minimálně ty, které šířím. Bill se nechal slyšet, že není gay (od té doby vím, jak se Německy řekne gay :-D - Tokio Hotel přispěli k mému všeobecnému vzdělání, see?!) a já tomu věřím. Řekl to a nikdy nevyvrátil. Až řekne opak, budu tomu věřit taktéž. Ale co si myslíte vy? Je na kluky? Má někoho? Kouká po svém dvojčeti? ;-) Pokud máte 5 minut, věnujte je prosím na dobročinné účely - představte si, jak se krčím nad svými objemnými sešity, stohy poznámek, slzí mi oči vyčerpáním, ale i přes to pořád bojuji, nevzdávám se a věřím, že se té další čtyřicetikapitolové povídky na twincest dožiju :-D A kromě toho myslím na vás, své odvážné (to proto, že čtete TOHLE :-P), shovívavé, chápavé, nesobecké a prostě dokonalé čtenáře, jak píšete své geniálně podepřené nevšední názory k TOMUTO stupidnímu článku! :-D Snažně vám prosím, nekupujte mi čokoládu ani antidepresiva, věnujte pět minut času libovolně hloupým odpovědím na hloupé otázky! :-) Těším se!

A tematicky: ENJOY, vaše Nielianqaaaaaaaa :-****** :-D

Uzumaki (Spirála)

2011-01-12T09:33:00.000-08:00

Objektivně (podle http://www.seqoy.cz/v-cestine/spirala-1/18306/?ref=moto&path=137):

Spirály. Člověk je v běžném životě ani nevnímá. Každý den je podvědomě vidíme všude kolem sebe a jsou jen dalším z mnoha tvarů. Tvoří jen další drobnou součást života... Ale jen do okamžiku, než začne jít o život! Kirie Goši o tom ví své. Její domov totiž zachvátila podivná posedlost těmito magickými tvary. Poklidná atmosféra přímořského městečka mizí, lidé začínají šílet a první oběti na sebe nedávají dlouho čekat. Hysterie narůstá a spirály útočí. Podaří se Kirii přežít v prokletém městě? První díl děsivého grafického románu známého japonského autora hororů Džundžiho Itóa vám otevře dveře do hrůzostrašného světa spirál. Máte možnost - poprvé v českém jazyce - ponořit se do napínavého příběhu doprovázeného ilustracemi, ze kterých vám bude běhat mráz po zádech, a to ještě dlouho po zavření knihy! Možná, že se po přečtení této mangy začnete na spirály kolem sebe dívat trochu jinýma očima…

Smáli jste se někdy těm hloupým trapným lidem, co si přečtou horor a pak se tři týdny klepou strachy kudy chodí a v noci nespí? Tak přesně vás bych ráda poprosila o trochu shovívavosti, protože jeden takový tu právě píše článek... Vždycky dávám k recenzím na anime a mangu obrázek z anime nebo mangy, o kterém píšu. Bohužel, u Spirály se tohoto nedočkáte, protože ačkoli si všech svých (tří?) čtenářů opravdu upřímně vážím, tak zase tak ráda, abych se kvůli vám znovu podívala na obrázky z téhle mangy, vás nemám, promiňte :-D Já jako rozený strašpytel a psychopat, co do desíti let nemohl být doma sám.... všimněte si toho, jsem jen o 9 let starší! A zjevně to nestačí... ve svých devatenácti letech znovu zavírám všechny dveře v domě, rozsvěcím všechna světla, nespím a uvidět někde spirálu, asi mě na místě trefí šlak, ačkoli jsem se Spirálu už pokusila přerazit mangou Gravitation, OVAmi Gravitation, Alenkou v Říši divů, Malým princem, muzikálem Mamma Mia!, LOTRem: Dvě věže, Návrat krále a twincest povídkou Reinkarnace. Pravda, vždycky jsem byla labilní. Navíc se momentálně nenacházím v nejpříznivějším stavu mysli, když ležím doma se zánětem průdušek. Ale tahle manga mi prostě dala na frak.

(OBSAHUJE SPOILERY - NE ROZUZLENÍ, ALE POPIS NĚKTERÝCH NECHUTNOSTÍ, HRŮZ A DETAILŮ, KTERÉ SLABŠÍM POVAHÁM ZPŮSOBUJÍ TRAUMA! :-D)
Fantazie toho šílence, co tohle napsal, opravdu nezná mezí. Kdysi jsem řešila se svojí nejmenovanou kamarádkou (zas by nadávala, že z ní dělám veřejně úchyla, takže nejmenuji :-P Ale dej si za to Ovčí prdel, blbečku :-D) její hororové představy. Připadaly jí hrozně děsivé a říkala si, jestli s ní není něco špatně. Kdyby tak svět fungoval a platilo to, že člověk s takovými hororovými představami je blázen, Džundži Itó už dávno hnije na dně toho nejhoršího zařízení pro psychopaty...
Slečna, které její vlastní spirála sežere půlku hlavy, načež ji pozře celou (což pochopitelně vidíme), jako zákusek si dá svého bývalého ctitele.... Divíte se, že ctitele připisuji spirále a ne dívce? Toto je jeden z nejgeniálnějších nápadů celé mangy: spirála je vycentrovaná a stahuje veškerou pozornost do svého středu. A člověk "nemocný" spirálou touží po pozornosti a dostává se mu velké pozornosti. Slečna nemocná spirálou je spolehlivý magnet na ctitele. Tedy... spolehlivý ve většině případů...
Pán, který miluje spirály, celé dny se na ně dívá, protáčí každé oko jinak, nesychronizovaně... podle spirály, naučí se rolovat do spirály vlastní jazyk, který při takových kouscích narůstá do obludných rozměrů... Načež se rozhodně učinit spirálu sám ze sebe a zláme si všechny kosti v těle, když se nacpe do sudu a otočí svým tělem tak, aby ztělesnil svůj milovaný tvar...
Chlapec, který chodí do školy jen když prší a na zádech se mu objeví postupem času podivná spirála, která po pár dnech nabyde podoby šnečí ulity a ubožák se nakonec stane jakýmsi lidským šnekem.... Údajně se to stává lidem, co se pohybují tak pomalu, že je spirála dostihne...
Vážky, individua, která z hladu začnou péct a jíst nebohé šneky s tím, že už to přece nejsou lidé...
Lidé schovaní v domech, kteří se všichni nakonec spojí v dlouhou odpornou spirálu...
Těhotné ženy, které pod vlivem spirály jako komáři pijí lidskou krev a placenta plná spirál vydávaná za houby slouží jako jídlo pro celou nemocnici...
Spirály jsou všude.... ve všem.... Každá lidská slabost, chyba, nedokonalost... vše vede k napadení spirálou.

Hlavní hrdinové Kirie a Šuiči, kteří spirále odolávají, mají oba velmi silnou vůli, ve své blízkosti odstrašující případ a jeden druhého... Šuičiho rodiče jsou prvními obětmi spirály. Pamatujete si na pána, co udělal spirálu ze sebe? Při kremaci jeho těla potom jeho popel na nebi vytvořil obří spirálu. To je Šuičiho táta. Šuičiho máma se po tátově smrti začala spirál nesmírně bát a tak dlouho si ubližovala a zbavovala se veškerých spirál na svém těle, až umřela. A její popel se přidal do spirály... Šuiči je od té doby přecitlivělý na veškeré spirály kolem sebe a vycítí, který člověk je postižený a odsouzený k záhubě. Je to takový pesimista a skeptik, prostě blázen, co za vším vidí spirálu. A kdo by mu ty nesmysly o spirálách pořád baštil, že... škoda, že se Šuiči moc často neplete.
Hlavní hrdinkou a Šuičiho přítelkyní je Kirie, docela sympatická normální slečna, kterou spirála taky připraví nakonec o celou rodinu a dokonce ji samotnou na chvíli posedne. Posedne vlastně jen její vlasy, které se začnou chovat jako živé, tvoří spirály všech velikostí, a kdo se je pokusí ostříhat, toho uškrtí. Naštěstí se Šuičimu podaří třímetrových princeznovských lokýnek zbavit a Kirie se dožije dalšího volumu. Tito dva hrdinové jsou ovšem jedinými trvanlivými postavami, ostatní poněkud rychle prochází... Šnek, komár, vážka nebo prostě pokroucený netvor? Vyberte si.

Nejspíš se teď divíte, čeho se tak bojím, když to přece není taková hrůza? Ne, je to horor zaměřený především graficky, takže z vyprávění nic moc nevypozorujete. Ale obrázky z této mangy jen tak z hlavy nedostanete. A zkuste potom před spaním zavřít oči...
Pokud jste ze spirály zoufalí, pořád je tu jedna záchrana: jen si tohle zkuste představit na reálném člověku, ne na manga postavičce. Je to prakticky neproveditelné. Navíc je spirála tak nezvyklý symbol, že potkat ji v reálném životě je prakticky nemožné. Ale přesvědčte o tom sami sebe, když se večer zhasne světlo... přeji dobrou noc :-)

Slova

2010-12-05T03:08:00.000-08:00

Pro VAŠE dobro vám doporučuji NEKOPÍROVAT A NESTAHOVAT. Kdo to odevzdá jako svůj rozbor je prostě hloupej, nic jinýho se k tomu říct nedá.

Autorem básnické sbírky Slova je francouzský básník, scénárista a režisér Jacques Prévert. Žil v letech 1900 – 1977. Po válce se zúčastnil bojů na Blízkém východě v rámci své vojenské služby. Působil jako scénárista, divadelní kritik a textař – psal texty k písním, především k šansonům. Spolupracoval se surrealisty, avšak k surrealistickému hnutí se nepřidal. V díle se inspirovat obyčejnými lidmi a běžnými situacemi.

Krásné rodiny (přeložil Jan Cimický)

Báseň sestává z výčtu jmen panovníků ve francouzské historii pojmenovaných Ludvík a z humorného provokujícího komentáře. Ludvíků bylo celkem 18, Prévert tedy vtipně komentuje:

„Co je to za lidi

Kteří nejsou schopni

Počítat do dvaceti?“

Prévert, Jacques, Jsem jaký jsem, Československý spisovatel, Praha 1983, strana 38

Celá báseň poukazuje na monotónnost jmen v tzv. vyšších rodinách a této monotónnosti se vysmívá. Vysmívá se nedostatku fantazie těchto lidí, přílišnému lpění na titulech a na slavných předcích, jejichž kvalit již potomci vůbec nemusí dosahovat. Poukazuje na setrvačnost, díky které zůstává po generace stále stejné jméno všem potomkům, a zároveň můžeme tušit, že poukazuje i na setrvačnost, která způsobila, že se mnozí z těchto panovníků vůbec dostali na trůn. Díky svému jménu. Díky svým slavným a schopným předkům. Toto ovšem není řečeno explicitně, můžeme se jen domýšlet. Název básně (Krásné rodiny) je ironický až téměř sarkastický.

Báseň je psána volným veršem. Chybí v ní interpunkce. Za číslovkami u jmen panovníků (např. Ludvík XVI) chybí tečky, chybí čárky, najdeme ovšem otazník na konci závěrečného komentáře. Tento otazník v nás vzbuzuje dojem, že s námi autor rozmlouvá a báseň se tak stává osobnější.

Písečné přesypy (přeložila Marie Bieblová)

Písečné přesypy je lyrická milostná báseň. Básník popisuje spící („již moře se odlilo do dáli, v loži písečném se tvoje tělo ve snu vlní“) velmi temperamentní („démoni a divoucí divy Poryvy a odlivy“) ženu, do které je zamilovaný („dvě malé vlnky však zůstaly Démoni a divoucí divy Přílivy a odlivy Dvě malé vlnky a já tonu v nich“;).

Démoni a divoucí divy

Poryvy a odlivy

Již moře se odlilo do dáli

Jsi

jak řasa kterou hladí vítr láskyplný

v loži písečném se tvoje tělo ve snu vlní

Prévert, Jacques, Jsem jaký jsem, Československý spisovatel, Praha 1983, strana 37

Báseň je velmi melodická, připomíná hudební skladbu. V prvních dvou verších se objevuje zvukomalba: „Démoni a divoucí divy Poryvy a odlivy Již moře se odlilo do dáli“. Tyto verše („Démoni a divoucí divy…“) se v básni celkem třikrát opakují a tvoří tak refrén. Poněkud netradičně se báseň rýmuje. Opět chybí interpunkce, až na samém závěru je tečka („Dvě malé vlnky a já tonu v nich.“). Báseň díky tomu působí více jako celek.

The Nightingale and the Rose

2010-12-03T14:30:00.000-08:00

Oscar Wilde

Text, který jsme četli v anglické konverzaci. To je snad nejsmutnější pohádka, kterou jsem kdy četla.

'She said that she would dance with me if I brought her red roses,' cried the young Student; 'but in all my garden there is no red rose.'

From her nest in the holm-oak tree the Nightingale heard him, and she looked out through the leaves, and wondered.

'No red rose in all my garden!' he cried, and his beautiful eyes filled with tears. 'Ah, on what little things does happiness depend! I have read all that the wise men have written, and all the secrets of philosophy are mine, yet for want of a red rose is my life made wretched.'

'Here at last is a true lover,' said the Nightingale. 'Night after night have I sung of him, though I knew him not: night after night have I told his story to the stars, and now I see him. His hair is dark as the hyacinth-blossom, and his lips are red as the rose of his desire; but passion has made his lace like pale Ivory, and sorrow has set her seal upon his brow.'

'The Prince gives a ball to-morrow night,' murmured the young Student, 'and my love will be of the company. If I bring her a red rose she will dance with me till dawn. If I bring her a red rose, I shall hold her in my arms, and she will lean her head upon my shoulder, and her hand will be clasped in mine. But there is no red rose in my garden, so I shall sit lonely, and she will pass me by. She will have no heed of me, and my heart will break.'

'Here indeed is the true lover,' said the Nightingale. 'What I sing of he suffers: what is joy to me, to him is pain. Surely Love is a wonderful thing. It is more precious than emeralds, and dearer than fine opals. Pearls and pomegranates cannot buy it, nor is it set forth in the market-place. it may not be purchased of the merchants, 'or can it be weighed out in the balance for gold.'

< 2 >

'The musicians will sit in their gallery,' said the young Student, 'and play upon their stringed instruments, and my love will dance to the sound of the harp and the violin. She will dance so lightly that her feet will not touch the floor, and the courtiers in their gay dresses will throng round her. But with me she will not dance, for I have no red rose to give her;' and he flung himself down on the grass, and buried his face in his hands, and wept.

'Why is he weeping?' asked a little Green Lizard, as he ran past him with his tail in the air.

'Why, indeed?' said a Butterfly, who was fluttering about after a sunbeam.

'Why, indeed?' whispered a Daisy to his neighbour, in a soft, low voice.

'He is weeping for a red rose,' said the Nightingale.

'For a red rose!' they cried; 'how very ridiculous!' and the little Lizard, who was something of a cynic, laughed outright.

But the Nightingale understood the secret of the Student's sorrow, and she sat silent in the oak-tree, and thought about the mystery of Love.

Suddenly she spread her brown wings for flight, and soared into the air. She passed through the grove like a shadow, and like a shadow she sailed across the garden.

In the centre of the grass-plot was standing a beautiful Rose-tree, and when she saw it, she flew over to it, and lit upon a spray.

'Give me a red rose,' she cried, 'and I will sing you my sweetest song.'

But the Tree shook its head.

'My roses are white,' it answered; 'as white as the foam of the sea, and whiter than the snow upon the mountain. But go to my brother who grows round the old sun-dial, and perhaps he will give you what you want.'

< 3 >

So the Nightingale flew over to the Rose-tree that was growing round the old sun-dial.

'Give me a red rose,' she cried, 'and I will sing you my sweetest song.'

But the Tree shook its head.

'My roses are yellow,' it answered; 'as yellow as the hair of the mermaiden who sits upon an amber throne, and yellower than the daffodil that blooms in the meadow before the mower comes with his scythe. But go to my brother who grows beneath the Student's window, and perhaps he will give you what you want.'

So the Nightingale flew over to the Rose-tree that was growing beneath the Student's window.

'Give me a red rose,' she cried, 'and I will sing you my sweetest song.'

But the Tree shook its head.

'My roses are red,' it answered, 'as red as the feet of the dove, and redder than the great fans of coral that wave and wave in the ocean-cavern. But the winter has chilled my veins, and the frost has nipped my buds, and the storm has broken my branches, and I shall have no roses at all this year.'

'One red rose is all I want,' cried the Nightingale, 'only one red rose! Is there no way by which I can get it?'

'There is a way,' answered the Tree; 'but it is so terrible that I dare not tell it to you.'

'Tell it to me,' said the Nightingale, 'I am not afraid.'

'If you want a red rose,' said the Tree, 'you must build it out of music by moonlight, and stain it with your own heart's-blood. You must sing to me with your breast against a thorn. All night long you must sing to me, and the thorn must pierce your heart, and your life-blood must flow into my veins, and become mine.'

< 4 >

'Death is a great price to pay for a red rose,' cried the Nightingale, 'and Life is very dear to all. It is pleasant to sit in the green wood, and to watch the Sun in his chariot of gold, and the Moon in her chariot of pearl. Sweet is the scent of the hawthorn, and sweet are the bluebells that hide in the valley, and the heather that blows on the hill. Yet Love is better than Life, and what is the heart of a bird compared to the heart of a man?'

So she spread her brown wings for flight, and soared into the air. She swept over the garden like a shadow, and like a shadow she sailed through the grove.

The young Student was still lying on the grass, where she had left him, and the tears were not yet dry in his beautiful eyes.

'Be happy,' cried the Nightingale, 'be happy; you shall have your red rose. I will build it out of music by moonlight, and stain it with my own heart's-blood. All that I ask of you in return is that you will be a true lover, for Love is wiser than Philosophy, though she is wise, and mightier than Power, though he is mighty. Flame-coloured are his wings, and coloured like flame is his body. His lips are sweet as honey, and his breath is like frankincense.'

The Student looked up from the grass, and listened, but he could not understand what the Nightingale was saying to him, for he only knew the things that are written down in books.

But the Oak-tree understood, and felt sad, for he was very fond of the little Nightingale who had built her nest in his branches.

'Sing me one last song,' he whispered; 'I shall feel very lonely when you are gone.'

So the Nightingale sang to the Oak-tree, and her voice was like water bubbling from a silver jar.

< 5 >

When she had finished her song the Student got lip, and pulled a note-book and a lead-pencil out of his pocket.

'She has form,' he said to himself, as he walked away through the grove - 'that cannot be denied to her; but has she got feeling? I am afraid not. In fact, she is like most artists; she is all style, without any sincerity. She would not sacrifice herself for others. She thinks merely of music, and everybody knows that the arts are selfish. Still, it must be admitted that she has some beautiful notes in her voice. What a pity it is that they do not mean anything, or do any practical good.' And he went into his room, and lay down on his little pallet-bed, and began to think of his love; and, after a time, he fell asleep.

And when the Moon shone in the heavens the Nightingale flew to the Rose-tree, and set her breast against the thorn. All night long she sang with her breast against the thorn, and the cold crystal Moon leaned down and listened. All night long she sang, and the thorn went deeper and deeper into her breast, and her life-blood ebbed away from her.

She sang first of the birth of love in the heart of a boy and a girl. And on the topmost spray of the Rose-tree there blossomed a marvellous rose, petal following petal, as song followed song. Yale was it, at first, as the mist that hangs over the river - pale as the feet of the morning, and silver as the wings of the dawn. As the shadow of a rose in a mirror of silver, as the shadow of a rose in a water-pool, so was the rose that blossomed on the topmost spray of the Tree.

But the Tree cried to the Nightingale to press closer against the thorn. 'Press closer, little Nightingale,' cried the Tree, 'or the Day will come before the rose is finished.'

So the Nightingale pressed closer against the thorn, and louder and louder grew her song, for she sang of the birth of passion in the soul of a man and a maid.

< 6 >

And a delicate flush of pink came into the leaves of the rose, like the flush in the face of the bridegroom when he kisses the lips of the bride. But the thorn had not yet reached her heart, so the rose's heart remained white, for only a Nightingale's heart's-blood can crimson the heart of a rose.

And the Tree cried to the Nightingale to press closer against the thorn. 'Press closer, little Nightingale,' cried the Tree, 'or the Day will come before the rose is finished.'

So the Nightingale pressed closer against the thorn, and the thorn touched her heart, and a fierce pang of pain shot through her. Bitter, bitter was the pain, and wilder and wilder grew her song, for she sang of the Love that is perfected by Death, of the Love that dies not in the tomb.

And the marvellous rose became crimson, like the rose of the eastern sky. Crimson was the girdle of petals, and crimson as a ruby was the heart.

But the Nightingale's voice grew fainter, and her little wings began to beat, and a film came over her eyes. Fainter and fainter grew her song, and she felt something choking her in her throat.

Then she gave one last burst of music. The white Moon heard it, and she forgot the dawn, and lingered on in the sky. The red rose heard it, and it trembled all over with ecstasy, and opened its petals to the cold morning air. Echo bore it to her purple cavern in the hills, and woke the sleeping shepherds from their dreams. It floated through the reeds of the river, and they carried its message to the sea.

'Look, look!' cried the Tree, 'the rose is finished now;' but the Nightingale made no answer, for she was lying dead in the long grass, with the thorn in her heart.

And at noon the Student opened his window and looked out.

< 7 >

'Why, what a wonderful piece of luck! he cried; 'here is a red rose! I have never seen any rose like it in all my life. It is so beautiful that I am sure it has a long Latin name;' and he leaned down and plucked it.

Then he put on his hat, and ran up to the Professor's house with the rose in his hand.

The daughter of the Professor was sitting in the doorway winding blue silk on a reel, and her little dog was lying at her feet.

'You said that you would dance with me if I brought you a red rose,' cried the Student. Here is the reddest rose in all the world. You will wear it to-night next your heart, and as we dance together it will tell you how I love you.'

But the girl frowned.

'I am afraid it will not go with my dress,' she answered; 'and, besides, the Chamberlain's nephew has sent me some real jewels, and everybody knows that jewels cost far more than flowers.'

'Well, upon my word, you are very ungrateful,' said the Student angrily; and he threw the rose into the street, where it fell into the gutter, and a cart-wheel went over it.

'Ungrateful!' said the girl. 'I tell you what, you are very rude; and, after all, who are you? Only a Student. Why, I don't believe you have even got silver buckles to your shoes as the Chamberlain's nephew has;' and she got up from her chair and went into the house.

'What a silly thing Love is,' said the Student as he walked away. 'It is not half as useful as Logic, for it does not prove anything, and it is always telling one of things that are not going to happen, and making one believe things that are not true. In fact, it is quite unpractical, and, as in this age to be practical is everything, I shall go back to Philosophy and study Metaphysics.'

< 8 >

So he returned to his room and pulled out a great dusty book, and began to read.

J. Prévert: Strážce majáku má ptáky příliš rád

2010-11-28T10:19:00.001-08:00

Ptáci po tisících létají ke světlům
po tisících padají po tisíciletí se tříští
po tisících oslepeni po tisících sraženi
po tisících umírají

Strážce to nemůže už dál snášet
má příliš rád ptáky a řekne
Ať táhne k čertu tahle řezničina!

A všechno pozhasíná

V dálce ztroskotá nákladní loď
loď plující z ostrovů
loď plná ptáků
s tisíci ptáky z ostrovů
s tisíci utopených ptáků.

Dumbledore x Grindewald

2010-11-27T14:44:00.000-08:00

Zdroj článku http://www.svet-harryho-p.estranky.cz/clanky/albus-brumbal/myslite-ze-znate-albuse-brumbala_

Profesor Brumbál je gay!!!

Velké překvapení připravila svým fanouškům v New Yorku britská autorka veleúspěšných příběhů o čarodějnickém učni Harrym Potterovi Joanne K. Rowlingová - oznámila jim, že ředitel kouzelnické školy v Bradavicích Albus Brumbál je gay.

Při autogramiádě v Carnegie Hall, která je součástí jejího prvního amerického literárního turné po sedmi letech, potvrdila to, nač měli mnozí její příznivci podezření - že si "vždycky myslela, že Brumbál je gay", napsal webový server E! Online.

Podle spisovatelky se Brumbál, kterého ztvárnil irský herec Michael Gambon, zamiloval do okouzlujícího čaroděje Gellerta Grindelwalda. Ten se objevuje v sedmém a patrně posledním díle ságy s názvem Harry Potter and the Deathly Hallows (relikvie smrti).

Když prý ale Brumbál zjistí, že se jeho oblíbenec zajímá více o černou, zlou magii než o tu dobrou, je strašně zklamaný. Vše vyvrcholí, když Grindelwald před jeho očima mučí jeho vlastní sourozence a nakonec se spolu po letech utkají v bitvě o "více a více dobra".Tahle láska, prohlásila spisovatelka, byla Brumbálovou "velkou tragédií". "Zamilujeme-li se, můžeme být do jisté míry slepí," řekla.

Fanoušci to berou jako obohacení Brumbálova charakteru

Posluchači prý po jejím přiznání ztichli a po chvíli začali bouřlivě tleskat. Dvaačtyřicetiletá Rowlingová prohlásila, že kdyby bývala věděla, jaká bude reakce, prozradila by to na Brumbála dříve. Fanoušci na čelní webové stránce příznivců Harryho Pottera TheLeakyCauldron.org se liší v názoru na tuto novinku.

Někteří si nejsou jisti, zda Rowlingová od svého tvrzení ohledně Brumbála nakonec neupustí, jiní ho označili za zbytečné a další informaci o řediteli Bradavic vítají jako obohacení jeho charakteru.

Zvláštní pár, že? Už při čtení sedmičky (když jsem ještě nevěděla, že Brumbál skutečně byl gay i podle Rowlingové) mě občas zarazila nějaká spojení, která byla v souvislosti se vztahem těchto dvou čarodějů používána. např. jiskřilo to mezi nimi jako pod kotlíkem... Ano, určitě by se to dalo říci i o dvou lidech, kteří z ničeho nic zjistí, že si opravdu rozumí. Ale... neříká se to v té souvislosti. Moje omezenost má na svědomí opravdu mnoho nepochopení a záměn, proto jsem to nebrala jako skutečný náznak něčeho víc, pouze jako výše zmíněné nadprůměrné porozumění mezi Brumbálem a Grindewaldem. Nakonec jsem ale zjistila, že dokonce se někdy ani ten můj instinkt, jehož funkčnost a spolehlivost bych přirovnala k jistým ne příliš populárním moderním vlakům, občas nemýlí.

Když jsem tohle téma nadhodila před Sorou, reakce byla: "Nemáš tam nějakej fanart? Já jen furt vidím ty dva starý dědky spolu a ..." Vidíte to podobně?A ano, fanart by byl :-D

Důvod, proč tu o tomto pairingu vůbec tolik píšu je ten, že jsem z nějakých zvláštní důvodů najednou Brumbálovi všechno odpustila, když jsem zjistila, že byl zamilovaný. A taky mě představa tohoto páru dvou nadprůměrně inteligentních téměř geniálních ambiciózních mladíků, kteří mají obrovské cíle a snaží se pracovat pro Vyšší dobro, ovládnout svět, a zároveň jsou do sebe zamilovaní, opravdu bezmála fascinuje.

Před nějakou dobou jsem psala (články o Skotsku) o tom, jak mě fascinuje severní moře proto, že je spravedlivé. Moře určitě spravedlivé je, ale život ne. Proto někdo do moře padne a díky kondičce, tělesné stavbě a tukové vrstvě vydrží déle, než jiný, možná se díky tomu dokonce zachrání... jiný zkrátka umrzne proto, že se narodil drobný a hubený. Snad to jediné, co je opravdu pro všechny stejné, v čem jsme si snad opravdu všichni rovni, je láska. Když se zamilujeme, jsme šílení a slepí. Existuje pro nás jen člověk, kterého milujeme. Je pro nás dokonalý a bezchybný, každá jeho chyba nám připadá jako úžasné plus, všechny ostatní za podobné chyby odsoudíme a naši osobu číslo 1 za ně přímo zbožňujeme. Tento stav určitě vydrží jen chvíli, ale je tu to období, kdy náš rozum neznamená prakticky nic. Proto je najednou úplně jedno, jak velké máme IQ, jak máme chytrou hlavu a jak moc ji používáme. A právě tito dva výjimečně inteligentní, po všech stránkách vyčnívající kouzelníci naprosto odlišní od ostatních lidí se najednou v milostném vztahu projeví tak neskutečně lidsky... Dokonce dělají chyby! Z mého pohledu snad až tento vztah dal Brumbálovi jako postavě opravdovou hloubku a konečně začaly dávat smysl jeho řeči o nepřekonatelné lásce. Tohle se z mého pohledu paní Rowlingové opravdu opravdu povedlo :-)

Mindrák

2010-11-18T09:44:00.001-08:00

Jelikož mám mindrák, dávám sem svoje videa :-D

Automatic

2010-11-17T07:49:00.000-08:00

To je barva hlasu tohle! Krásnej sametovej barevnej hlas, drsnej rozsah... A všichni řeknou, že je kokot, protože v patnácti nazpíval jeden stupidní single a nosí ulítlý oblečení... 21. století vpřed...

Co tě nezabije... aneb jsem zpět :-)

2010-11-15T15:04:00.000-08:00

Můžu vám veleslavně oznámit, že jsem se z Prahy úspěšně vrátila! Celá! Omlouvám se všem, které to mrzí :-D Jak už jsem psala, účastnila jsem se LHE (literárně-historické exkurze) do Prahy a následně Akiconu. Akiconu určitě věnuju speciální příspěvek, tentokrát ale spíše jen o LHE.
LHE byla asi nejvtipnější školní akce EVER. Alespoň 4x denně jsem se spolu s tím, s kým jsem zrovna šla, ztratila, protože češtinářka nějak neřešila, jestli jsme si všimli, kam odbočila nebo kam se jde. Při té příležitosti nám taky připomněla, že kdokoli se na cokoli ohledně cesty zeptá, dostává 5, protože má znát plán LHE. Další veselé záležitosti aneb když vesnice přijede do Prahy: geniální hlášky typu:

D: "Berte všechno, JE TO ZADARMO!!!"

D: "Hele, pan prezident, no týýýýýýýýýýý vado..."

Prof.: "Jmenujte nejslavnější Jany v české historii."
A: "Jan Pavel!"
D: "Ty seš ale blbá... kdo to je?"

Prof.: "Kdo vyslovil tento citát?"
žádná reakce...
Prof.: "No přece Jan Hus! Vám to ale zapaluje..."

Z: "A paní profesorko, co je to za ostrov?" (ukazuje na Císařskou louku)
prof. dlouho zamyšleně uvažuje.
Prof.: "No, já myslím, že to je to zdymadlo pro lodě ne?"
Z: "No já myslela to vedle..."

Z,R,M se perou o místo na sezení a všechny odstrkují.
Prof.: "Vy jste jak staré shrbené babky! Podívejte se na mě, já jsem minimálně 3x tak stará jako vy a kolik mám energie!"
Z.: "Minimálně 4x tolik..."

M: "Co to máš za referát? Takový SM uličky!"
Z: "Nechápu, o čem to mluvíš! Železná, Kožná, V kotcích...."
Následně na ulicích postupně dvě muzea mučících nástrojů a jedno muzeum sexu.

na hotelu
M: "Co to tady je za místnost? Je tak malá a nic v ní není! Bojím se..."
V+Z: "To je SM místnost...mwhahahAHAHAHAHAHA."

Anička, Katka, Arisska, Sora a já jsme se staly těmi největšími celebritami celého LHE. Byly jsme nazvány největšími rebelkami, na které nikdo nemá, což je proti normálnímu: divný holky, co koukaj na divný věci, docela rozdíl :-D Opustily jsme totiž už první den hotel po večerce, jelikož jsme měly hlad. Běžely jsme se najíst na benzinku a potom zpět. Věděl to třídní, vědělo to pár lidi... načež se to rozkecávalo a rozkecávalo až se to ke mně dostalo ve zcela odlišné podobě. Podle třídy jsme vyrazily na krutohustou megadrsnou party do víru velkoměsta! Zatímco holky to nesly statečně, já když jsem tuto akční historku slyšela po sedmé, značně mě to otrávilo. Od té doby jsem začala všechny přesvědčovat o tom, že jsme se do hotelu vrátily až na snídani a celou noc jsme propařily v megaklubu a u toho pobalily všechny číšníky :-D Tak pěti lidem jsem musela přidržovat oči aby jim nevypadly z důlku :-D
No... bylo to těžké, ale nakonec jsme se přes neustálé chození a postávání a čekání na metro tam a čekání na metro zpátky propracovaly až na konec LHE, na kterou budu asi do smrti vzpomínat. Možná ještě zítra dopíšu nějaké detaily, ale dneska už to zaříznu. Oyasumi na sai ^^

Arakawa under the Bridge

2010-10-30T02:21:00.000-07:00

13ti dílná série
Žánr: Comedy, Romance, Seinen
Moje hodnocení: 9/10
Popis:
(podle www.animevice.com)

Ichinomiya Kou toho v životě hodně dosáhl, vše díky tomu, že nikdy na nikoho nespoléhal. Rodinná zásada Ichinomiyů číslo 1 je "Nikdy nebýt nikomu dlužný." A když někdo z rodiny tuto zásadu poruší, začnou se dít velmi zajímavé věci...
Slečna jménem Nino, která žije pod mostem, zachrání život topícímu se Kou. Kou se neodmyslitelně stává jejím dlužníkem. Nabízí cokoli za splacení dluhu, majetek, peníze, ale vzápětí zjistí, že to, co je normální kolem něj, není normální pod mostem u řeky Arakawy. Aby svůj dluh splatil, musí se do Nino zamilovat a stát se jejím přítelem. To ovšem není tak snadné, jak to vypadá. Musí se totiž přestěhovat pod most do společnosti divných lidí, kteří se oblékají do nejrůznějších šílených kostýmů a jsou cokoli jen ne normální.
Tentokrát jsem jako předlohu pro popis nepoužila myanimelist jako obvykle. Zdálo se mi, že se autor dostatečně nevěnoval tomu chorobnému nezadlužování se, které rodina Ichinomiyů prosazuje. To je podle mě hodně důležité po celou dobu děje. Ačkoli jsem našla popis, který se mi opravdu líbil, přesto mám dojem, že z pouhého popisu není vůbec možné vyčíst, o čem tohle anime vlastně je. Proč? Protože je o hrozně moc věcech. Ačkoli má třináct epizod, každá epizoda má několik podepizod, takových malých příběhů, kapitolek, a těch je celkem okolo 85ti. A každá je o něčem jiném.
Toto anime má mnoho příběhových linií. V průběhu děje se seznamujeme s jednotlivými postavami, některé mají více prostoru, některé méně. Potěšilo mě, že se mimo asi dvou postav většinu povedlo pěkně vykreslit, jedno mě ale přece jen zarazilo. Ve třinácté epizodě se z ničeho nic objevily dvě nové postavy, dostaly na plátně asi tříminutový prostor, a připadaly mi absolutně vytržené z kontextu. Asi jako byste četli pentalogii a těsně před koncem prvního dílu knížku odložili a přečetli si 30 stran z pátého. To bylo docela podivné. Mě to sice překvapilo, ale určitě neodradilo. Zbytek je opravdu dobrý.
Svět pod mostem má jednu vadu: není tak úplně dotažený. To je celkem v rozporu s tím, jaká pozornost se věnuje charakteru jednotlivých postav. U některých postav vyloženě není jasné, jak se dostaly na Zemi či jak se dostaly pod most (namátkově si vybavuji alespoň 3 nebo 4 takové CCA z 10ti). Myslím, že kdyby se tolik do hloubky nezkoumaly jednotlivé charaktery, člověk by se vzhledem k tomu, jak moc je celé anime přitažené za vlasy, po těchto detailech ani nepídil. Možná je tu ale problém ve mně, možná mi něco uniklo. Tolik let se učím myslet logicky (a že mi to furt kurňa nejde), že mi přijde až legrační, jak se dokážu v něčem překvapivém, náhodném a ne přesně nalinkovaném ztratit. Takže toto prohlášení berte s rezervou :-D
Několikrát jsem se zmiňovala, že je toto anime přitažené za vlasy. Viděli jste Bakemonogatari? Nebo Sayonara Zetsubou sensei? Obojí je od tohotéž studia. Sayonara Zetsuou sensei jsem neviděla, Bakemonogatari jsem v díle 10 droppla, protože jsem si byla jistá, že ještě jeden díl a svět má nového Jokera v ženském těle. To mi přišlo opravdu hodně ujeté, místy až tolik, že mě to začalo nudit. Z mého pohledu je Arakawa úplně na jiném levelu. Ta mě opravdu nenudila ani minutu.
Ale teď trošku k té ujetosti Arakawy. Tak například - hlavní ženská postava, Nino, je Venušanka. Do ni je zamilovaný Star, chlap, který nosí na hlavě masku hvězdy a příšerně zpívá. Jeho sokem v lásce je o mnoho úspěšnější Ichinomiya Ko (pod mostem dostává nové jméno Recruito), který se SNAŽÍ naučit obyvatele pod mostem selskému rozumu (což je, obávám se, ještě větší kravina, než nosit na hlavě pět růžových masek hvězdy, chodit jen po bílých čarách, které si sám dělám, navlékat se do oblečku kappy a být zamilovaný do sadistické bestie s růžovýma vlasama, najednou). Pod mostem šéfuje Kappa, mši vede asi dvouapůlmterový válečný veterán, kterému se říká Sister (já mu říkám Frau. Viděli jste 7 Ghosta?), je tam malá roztomilá holčička s blonďatými vlásky (jen při vzpomínce se mi klepou zuby, ale nemůžu spoilovat :-P), "knězova" životní láska Maria (MAMÍÍÍÍÍÍ), člověk, co se v mládí moc zažral do hry "chození domů po bílých čarách"... a za ostatními nijak nezaostává starý Ichinomiya.
Postavy jsou na celé Arakawě to nejdůležitější. Na nich stojí celý děj. A jsou opravdu povedené. :-) Co se nosných myšlenek anime týče, ty jsou většinou maličko klišoidní, právě proto se v tom nechci tolik pitvat. A byla by to škoda. Na Arakawu si asi každý musí přijít sám :-)

Člověk, jehož tvář nevyzařuje světlo, se hvězdou nikdy nestane

2010-10-24T10:37:00.000-07:00

Jdu takhle po ulici, pomalu zamyšleně, jak mám ve zvyku, když jdu sama městem, sluchátka na uších. Poslouchám vycházející hvězdu, nádherný hlas, kouzlem opředená melodie, tajemný opar kolem děje, závěr naposté stále překvapením.

Píseň náhle skončí a já si ani nevšimnu, ještě stále přemýšlím nad tím, jak je člověk schopný vydat tak krásný tón… Avšak přehrávač neřeší, že moje toulavé myšlenky se zasekly v malé dopravní zácpě a pokračuje svéhlavě dále. Stejná píseň, stejná slova, stejná melodie, ale co je jinak? Samozřejmě, kolonka interpret…. A je to tady. Hvězda, která nevyšla a ani nevyjde, zkrátka jí něco chybí. Hlas? Ne, hlas má výjimečný. Zpívá snad falešně? Ne, nic jí neuteče ani o vlásek. Ale něco chybí. Studna bez vody, srdce bez krve, žlučník bez žluči, prázdný žaludek, kalendář bez dní, telefon, který neumí vytočit číslo, takový je její projev. Taková je ona celá.

Poposedávala neklidně v lavici a očekávala příchod dvou nových adeptů. Už léta nebyla ve škole pro hvězdy, všichni chtěli být meteory a planetami, hvězdy úplně vyšly z módy. Říkalo se, že hvězd je tolik, že kdyby jich ještě pár přibylo, lidé dole by nemohli vůbec spát. Avšak po několika supernovách nebylo zbytí, musely přijít nové. A z té obrovské mohutné populace se přihlásili jen dva mladí skřítci, ještě bez plnovousu, docela roztomilí. Však se ukáže, co v nich je, pomyslela si.

Dveře se otevřely a vešli oba drobní tvorečkové. Jeden od pohledu líbivý, usměvavý, krásný, chytrý, jeho jméno si dnes nikdo nepamatuje. A jedna bezmála nepěkný, z dálky nebylo poznat ani přes to, že byl opásán drobnou sukénkou, že tvoreček je ženského pohlaví. Původně se jmenovala Valerie, ale dnes ji známe pod jménem Polárka.

Přísloví vypovídá o určité výjimečnosti, vlastnosti, která je nezbytná pro zaujetí ostatních. Můžeme zazářit v negativním i pozitivním slova smyslu, ale bezpochyby musíme zazářit jasně, výjimečně jasně. Jak je vidět, už dříve si lidé všimli, že obyčejný řadový člověk se bez jakési nadřadové přirozenosti, výjimečnosti a talentu z řady zkrátka nevymaní. Často bývá tento talent předmětem mnohem větší žárlivosti, než-li peníze. Peníze si můžeme vydělat, ale záři si za ně, stejně jako modré z nebe, nekoupíme.

Nejlepší lyžák na světě

2010-10-24T10:35:00.000-07:00

Největší úlet, co jsem kdy napsala. Obávám se, že to pochopí jen třída :-D

Já, dnes již přestárlá a značně senilní stařena jsem se kdysi účastnila jednoho velice zajímavého lyžáku. Nemůžu jinak, než vám o něm povědět první poslední.

Já a moje tehdejší třída jsme samozřejmě v sedmém ročníku vyjeli na tradiční lyžařský kurz. Původně nám k šesti profesorům chtěli přidat ještě několik zkušených rváčů aby usměrňovali nejprůbojnější, ale když jsme se dozvěděli, že školní karatista pan profesor Držhubuavypadni pojede také, ochranka sklopila uši a utekla z autobusového nádraží ještě dříve, než se jeho stín objevil ve dveřích a všichni se lekli, že přišel oteklý Ferda mravenec.

Třídní sebevražedkyně Amélie Simonsová si právě sedala doprostřed hlavní silnice, když za jásotu diváků pan profesor vstoupil. Zkušeným okem shlédl situaci a nasadil černý pás. Právě se blížil autobus od Student agency a Amélie očekávala smrt jedoucí 140 km/h. Pan profesor však zasáhl a jediným pohybem ji vysvobodil ze silnice.

„Sakra.“ Zaklela Veractyla Vševědoucí a chladnokrevně si proškrtávala kolonku: Student agency Express 15:25. Další jede až za deset minut! Několik dalších zklamaně zahekalo na chodníku, zatímco Amélie Přefiknutá a Zombie Proplešáková proháněly pana profesora po zastávce s jeho obrovskými fotkami a nadšenými výkřiky dožadujíce se podpisu si získávaly pozornost celého náměstí.

Několik dalších opožděných jedinců dorazilo asi po pěti minutách a s tupými výrazy se dožadovali celní kontroly.

„Slečno Naporcovaná, ujišťuji vás, že nejedeme na Ural, a do Jeseníků nepotřebujete cestovní pas. A jak se tak na vás dívám, vás by stejně neproclili.“ Prohlásil smrtelně nebezpečně pan profesor Nero Mrouskač, ale vzápětí se musel otočit, aby zabránil Metanovi Saidleymu jednou z lyžařských hůlek propíchnout podezřelý vak Amélie Simonsové.

„Saidley, ještě jednou do toho píchnete a já vás zruším.“ Zahrozil jednou z mohutných pěstí a Metan se musel chtě nechtě stáhnout.

„Ale pane profesore, čistě teoreticky…“ Vzduchem prosvištěla dobře mířená lyže a probodla batoh Amélie Simonsové skrz na skrz a z něj se začaly lít litry vodky, jinu a slivovice a nesl se zápach Konopí.

„SIMONSOVÁ!“ Zařval brunátnějící profesor načež Amélie poklekla a začala se tiše zpovídat, aby do nebe odešla s čistým štítem.

„Když třída nasedla, což zabralo asi hodinu a půl, jelikož poslední už se nemohli vejít ani do prostoru pro zavazadla, tak byli vybráni dobrovolníci, jež se „nechali“ přivázat na střechu.

„Až omrznete vystřídám vás!“ zahučel pan profesor na Amélii Simonsovou, jež se svíjela v agonii na střeše a pokoušela se vyplivnou roubík jež ji kromě jakékoli formy dorozumívání zabraňoval i dýchat. Bohužel ani její telepatické pokusy ošálit profesorovy bystré smysly jí nevyšly a tak se musela vzmužit.

„Jeď, vole!“ zahučel Nero na ustrašeného řidiče, který sebou trhl. Dalších pět profesorů a doktor se drželi co nejdál od špatně naladěného chemikáře. Profesor Igor Držhubuavypadni, profesorka Gertrůda Stará, Bella Krumplová, profesor Vlado Semletý a náš třídní profesor Uran Brambůrek s doktorem Milanem PtačíChřipkou na jediném dvousedadle uvolňovali Neronovi místo, kam si mohl odložit své namožené nohy.

„Tohle bude dlouhá jízda…“ poznamenala Gertrůda a následovala ostatní profesory do světa mdlob k čemuž jí pomohla pátá láhev borovičky.

„Vomrdali, naší Ančí, na pavlači, pokrývači!...“ neslo se ze zadních sedadel jedním hlasem. Sbor vedla Amélie Přefiknutá dirigující krátkým jezdeckým bičem a každého, kdo vypadl z rytmu přátelsky švihla, až mu vypálila díru do příslušné části těla. Profesorský sbor klidně odpočíval zatímco si to tři sta čtyřicítkou šinuli městskými ulicemi.

„Musí ti vaši smradi tak řvát?“ zeptal se řidič Nerona.

„To je normální! Pokud ale máte problém, můžu za vás převzít řízení a vy můžete běžet za autobusem nebo vás můžeme přivázat k Simonsové!“ Řidič rázem zmlkl, jakoby zapomněl mluvit. „Tak je to dobře!“ pochválil jej Nero.

„Nezazpíváme si něco lepšího?“ navrhla nesměle Veractyla.

„JÓÓÓÓÓ!“ ozvalo se autobusem a dokonce ze střechy zaslechli souhlasné kopání Amélie Simonsové. To Veractylu povzbudilo a začala.

„Šel dědek na houby našel to v lese… šel dědek na houby našel to v lese… napích‘ to na hůlku domů to nese…napích‘ to hůlku domů to nese! Už se to smaží, už se to peče… už se to smaží, už se to peče… z trouby to utíká z trouby to teče…z trouby to utíká z trouby to teče. Byla to vůně nebylo rovno…byla to vůně, nebylo rovno… nebyly to houby bylo to … Nebyly to houby bylo to …“

Veractyla si vysloužila potlesk za sólový zpěv a Amélie kopala tak zuřivě, až se ve střeše objevil otisk její pohorky.

„Co tak kope?“ zeptala se Krysa Naporcovaná. „Á! Tunel!“ ozvalo se sborově. Vzápětí kopání utichlo a Hlavice Jaderná, jež do té doby nepronesla jedinou ze svých poznámek zaujatě pohlédla na střechu a pravila.

„Myslím, že Amélie by si tady s Krysou mohla na několik týdnů prohodit příjmení.“ Většina v autobuse se začala hystericky smát, jejich záchvat však náhle zbrzdil příval děsu. Autobus prudce zastavil poblíž rychlého pruhu, který si řidič spletl s odstavným a dveře se otevřely. Autobus se odlehčil o dvě tuny, což mluvilo za vše – Nero vystoupil. O několik sekund později už dovnitř vcházela Amélie Simonsová v plné síle.

„Zdar závisláci!“ prohlásila familiárně, vytáhla z příruční krosny několik láhví s pochybným obsahem, zachřestila jimi a usedla do poslední řady. Kolem ní se okamžitě shromáždilo několik ostatních a začali se dožadovat loku.

Ale to už se opět něco dělo. Ze střechy se totiž ozvalo mnohem čerstvější kopání bývalého řidiče. Načež vstoupil Nero se vzorně posazenou řidičskou čapkou na kusu ucha a zasedl…pardon…rozsedl místo řidiče. Většina učitelů již z předchozích dobrých zkušeností omdlela i po té, co se probrali když Nero vystoupil a jeho ponožky jim nenavozovaly atmosféru domova zaneseného tunami německých odpadků a ti co to nestihli se rychle opíjeli láhvemi s tvrdým alkoholem, které zbyly od posledního pokusu o ztrátu vědomí. Nero zavřel dveře a prohlásil : připoutejte se parchanti! Jedem‘. A urval řadící páku.

„Kdo TO tady umí?“ zeptal se po chvíli dalšího násilí provozovaného na ubohém autobuse. Veractyla Vševědoucí okamžitě přispěchala s Kámasutrou.

„Ale ne tam to! Kámasutru umím i pozpátku! Co to sem taháte? Takový vohraný knížky!“ A rukou Veractylu odhodil do zadní části autobusu, kde přistála v klíně Metana Saidleyho.

„Ach, Veractylo, jsi v pořádku?“

„Jo, asi bych už měla…“

„Ale počkej, nechtěla bys vysvětlit tu češtinu?“

„Ne. Opravdu tomu rozum…“

„Tak já ti to vysvětlím…“ řekl Metan a přátelsky Veractylu popleskal po zadku. „Nemusíš se stydět. Já vím, že tomu nerozumíš, takže…“

Veractyla mu uštědřila ránu Kámasutrou…neúspěšně. Metan už vytahoval několik učebnic češtiny a z neznámých důvodů se pokoušel najít svůj sešit v jejím klíně.

„Ale! Asi jsem ho tady upustil!“ prohlásil a zajel Veractyle rukou až…tam, kam jen ptáci mohou.

„Zombie! Zombie! Zachraň mě!“ ječela Veractyla na svoji kamarádku. Ta se ale právě v těsném objetí a Amélií Simonsovou oddávala litrům Vodky a Tequilly.

Vše opět vyrušil Nero. Motor autobusu totiž naskočil a autobus se rozjel. Během tří sekund zrychlil na Čtyřistapadesátku a přejel několik ječících chodců.

„Nu což! Stejně jsou přemnožení!“ prohlásil, když jej dohonilo několik aut městské policie a pokoušeli se mu nasadit pouta. Několik jich ale rozmáčkl, tak to pro jistotu vzdali.

„Máte řidičský průkaz?“ zeptal se jeden z policistů.

„Ne. Ale myslím, že se domluvíme!“ řekl Nero mávajíce obrovským kyjem, který vytáhl z náprsní kapsičky.

„Můžete jet!“, prohlásil policista, kterému značně vlhly kalhoty a s jekotem utekl do nejbližší fontány. Nero nastoupil, nastartoval a šlápl na to.

„Budeme zase zpívat!“ ječela střízlivá půlka třídy!

„Tak jo! A tentokrát si zazpíváme něco o Slovensku!“ Navrhl Abduláh Bin Ládin, sadistický muslimský radikál, který se kdo ví jak, dostal do školy, natož na lyžák.

Poupravil si svůj turban, pohlédl, jaký jeho chování dělá dojem na Zombii Proplešákovou, ale s největší pravděpodobností žádný, jelikož právě všemi silami a lahvemi tvrdého alkoholu dolovala Veractylu z extatického objetí Metana Saidleyho.

Proto radši přešel k části druhé hned po machrování : Zpěv.

„Po Váhu po Váhu, plavaly hovna tri, slováci mysleli, že sú to ondatry….“

Uběhlo asi pět hodin a začalo se stmívat. Veractyla se třásla na sedadle vedle Zombie, která se stále objímala s Amélií Simonsovou a nyní už i Krysou Naporcovanou, Hlavicí Jadernou, Salamandrou Kurkovou a Margaritou Pasterovanou.

Abduláh, Metan, Tescon Srnec a Mour Šmajdala hráli podivnou hazardní hru, které jsme nikdo nerozuměli, ale jmenovala se ruská ruleta… asi nějaký přihlouplý žert.

Nero stále ještě řídil, což bylo poměrně neuvěřitelné, protože volantem si před několika minutami vytřel zadek, řadící páku měl posazenou za uchem a pedál nesl stopy lyžáků na Neronových nohách.

Učitelský sbor i s doktorem PtačíChřipkou se ještě neprobrali ze mdlob a každý, kdo na chvíli otevřel oči je okamžitě zase zavřel a vrátil se ke svým původním úvahám o sebevraždě, které už měli všichni vzhledem k tomu, že se účastnili dvaceti minulých ročníků, značně zažité.

Mour Megasumec s Raplikem Mrdou odpočívali na dvousedadle v přední části autobusu a Ignorovali snahu Amélie Simonsové přilákat jejich pozornost. Zvláště pak objekt jejího zájmu Megasumec se držel zpátky a několikrát jí slovy.

„Amálko, Amálko, ty se jednou dostaneš na zcestí!“ vyslal s pláčem zpět k láhvi plné vodky.

Náhle autobus z dvěstětřicítky plynulým smykem přešel na zastavení a přední sedadla obsahující učitelský sbor se překlopila, čímž probudila i nejmalátnějšího Igora Držhubuavypadni z alkoholového opojení.

Nero se rozhlédl kolem na obrovském poli a poznamenal.

„Vidím náš hotel!“

A skutečně. Za polem se skvěl růžový nápis Nonstop otevřeno, night club Moulin pro všechny.

„Dnes přespíme, zítra pojedeme dál.“ Oznámil Nero žákům, kteří se hrnuli dveřmi ven na pole.

Když konečně všichni vystoupili, Nero autobus zamčel, zkontroloval, jestli ještě máme něco jako zavazadla a jestli nám zmodralý řidič cestou neupadl. Nic z toho se nestalo, tak jsme se vydali na cestu k nočnímu klubu Moulin.

Ale před jeho vraty nás čekalo nepříjemné překvapení.

„Lituji, ale vás nepřijmu.“ Oznámila kráska v recepci v černých podvazkách a natržené podprsence.

„Proč by ne?“ pohodil Nero kyjem a nasadil šibalský výraz.

„U nás se lesbické hrátky neprovozují,“ smrtelně uraženě pronesla dáma a provedla pokus o zachycení natrhlé podprsenky – marný.

„Lesbické hrátky? Co to žvaníš, kurva?“ Toto však ženština zjevně špatně pochopila, jelikož se náhle zmocnila jediného předmětu v dosahu, jenž připomínal průhledný igelitový pytel na odpadky o hmotnosti 2000 kg, čili přibližná váha Nerona, a pokusila se Profesora do onoho pytle nacpat.

„Ještě jednou mě takto oslovíš, chlípný nezdvořáku, a udusím tě prezervativem svého manžela!“ Hrozila ječící ženština a třída se s vytřeštěnými výrazy stahovala do pole.

Dáma stále ještě mávající oným pytlem se nám začala ztrácet z dohledu, když jsme úspešně přecouvali celé pole a dokázali tím že i v hluboké orbě se dá chodit. Nero se chopil dveří autobusu a plavným pohybem je vyrval.

„Tak smradi, dovnitř a mlčet, váš pan profesor se chce vyspat!“ Přátelsky nám oznámil a vhodil učitelský sbor, pokoušející se vytratit, do zavazadlového prostoru.

Přibližování lidí

2010-10-24T10:33:00.000-07:00

2. Přibližování lidí? - Jsou si lidé díky moderním komunikačním prostředkům blíž než dříve? Mají lidé díky internetu více, nebo méně skutečných přátel?

Připojení k internetu má dnes již prakticky každý člověk na světě. Pokud ne přímo on, jistě jej mají jeho kamarádi, u kterých se může připojit. Pokud jej nemají ani kamarádi, nejdále v nejbližším městě se najde internetová kavárna, kde se může připojit každý, bez výjimky. A jakmile se jednou chytí, už se nepustí… Je to konec konců síť.

Aniž bych chtěla nebo nechtěla, ať už za to může dobrý či špatný osud, stala jsem se dítětem této přelomové generace. Zažila jsem hraní si s dětmi na hřišti, běhání s kamarády po venku, a nyní zažívám internetovou mánii a jsem jedna z milionů lidí libovolného věku závislých na internetu. Můžu tedy říci, že jsem v dětství zažila životní styl předchozí generace a nyní zažívám ten nový styl, moderní.

Ačkoli se na první pohled mnohé změnilo, na ten druhý – podrobnější – to vlastně tak patrné není. Až do určitého bodu.

Jako malá jsem po škole přiběhla domů, zahodila školní batoh do kouta, oblékla tepláky, narychlo jsem si nazula botasky a vyběhla před dům, kde již čekala dvojička mých kamarádek. Běžely jsme na hřiště, hrály si na prolézačkách, lezly po stromech a házely po sobě pískem. Na hřišti jsme potkávaly mnoho stejných skupinek, jako jsme byly my, seznamovali jsme se a postupem času se z nás stali kamarádi. Společně jsme dělali zábavné věci, hráli jsme hry, občas jsme se také hádali, semtam si někdo rozbil kolena, ale všichni se dobře bavili. Ale tímto veškerá naše komunikace končila. Nevyměnili jsme si ani telefonní čísla. Počítače ještě nebyly vůbec rozšířené, zkrátka jediná komunikace nastávala v tom časovém intervalu vyběhnutí z domu a doběhnutí zpět.

Jako velká po škole přiběhnu unavená domů, zahodím školní batoh do kouta, obléknu tepláky a sednu do koženého křesla. Elegantně se otočím, naučeným pohybem smotám nohy tak, aby se mi co nejpohodlněji sedělo a zmáčknu tlačítko on na svém notebooku. Na ICQ a skypu už na mě čeká dvojička mých kamarádek. Otevřeme společné chatové okno, povídáme si a u toho surfujeme po internetu. Na facebooku se seznamujeme s novými lidmi, hrajeme nejrůznější hry a dobře se bavíme. Občas nám napíše nějaký nechtěný uživatel a musíme použít Ignore list (seznam ignorovaných osob, které nás díky funkci Ignore nemohou kontaktovat), občas si stáhneme nějaký virus, ale zábava není zadarmo. S mými nejlepšími kamarádkami naše komunikace po internetu slouží jako prostředek ke komunikaci, dá se říci normální komunikaci. Avšak problém nastává u všech ostatních, ne tolik blízkých. Tímto totiž naše komunikace končí. Pět hodin na icq/skypu/facebooku/chatu, ale tváří v tvář se sotva pozdravíme, pokud se vůbec poznáme. Na icq spolu strávíme měsíce, třeba i roky, ale ve skutečnosti člověk upřednostní přítele, kterého zná na živo, ví, jak se dotyčný chová, zná jeho způsoby, jeho vystupování, jeho způsob řeči, do pozadí odsune raději člověka, se kterým si napsal miliony slov, ale řekl sotva dvě.

Dříve každý zcela upřímně věděl, na čem u druhého je. Viděl se s ním pouze živě. Nyní je de facto každý „online vztah“ sázkou do loterie. Druhý na vás může být až nepříjemně závislý, ačkoli vás nezná, nebo naopak k vám může být nepříjemně lhostejný, ačkoli máte pocit, že se dobře znáte a měl by s vámi komunikovat jako se standardním kamarádem.

Zjevně není těžké se do internetových vztahů zamotat, viďte? Jako do obyčejné, hmotné a lepkavé pavoučí sítě.

Češi a svět

2010-10-24T10:29:00.000-07:00

Zazvoní budík, vystrčím hlavu ze své anglické přikrývky a vypnu polyfonní zvonění God save the Queen. Vstanu, postavím na anglický čaj a do toastovače hodím několik anglických chlebů, kdo by nechtěl snídat topinky po anglicku. Vyčistím si zuby anglickým kartáčkem, učešu se anglickým hřebínkem a hodím přes sebe anglický kabát.

Anglickým bentleyem vyjedu do práce, z neznámých důvodů na mě stále někdo troubí a snaží se mi vyhnout. Jako správný Angličan si zapálím dýmku a říkám si: Proč ti blázni dneska pořád jezdí v protisměru?

Zaparkuji před budovou VUT, po anglickém způsobu, a vycházkovým krokem dojdu až do pátého patra. Vytáhnu jediný klíček ze svazku anglických přívěšků z nejrůznějších poutních míst Anglie, Skotska, Irska a Walesu, a odemknu svůj kabinet. Z okna věnuji jeden zkoumavý pohled anglickému trávníku… Zase to ten blázen neposekal na pět milimetrů! Za co ho platíme! Tady to nevypadá jako v Anglii, ale jako na nějaké divoké alpské louce!

Na stůl postupně vykládávám všechny materiály pro nadcházející hodinu angličtiny – ale ne, zase mám tu bandu hlupáků, co nedokáží použít všech sedm časů v jednom souvětí! Kdyby tak bylo možné naučit je milovat ten krásný libozvučný jazyk! Jaký jiný by také mohl být, než úžasně zpěvný a perfektně trefný, když je anglický!

Poklidně přejde pár hodin angličtiny, dnes dokonce zvládám poslouchat tu příšernou výslovnost bez zacpaných uší. Jen patnáct studentů z pětadvaceti dostalo speciální procvičování navíc, to je rekord! Asi už to ta banda nevzdělanců začíná chápat!

Kontrolně vyhlédnu z okna a zjistím, že trávník má stále svých klasických patnáct milimetrů! Okamžitě napíšu stížnost řediteli, vše vypnu, srovnám pár křivě trčících papírů na stole a anglickým krokem zamířím ke svému naleštěnému Bentleymu. Moje nálada se zvyšuje s každým okamžikem drobného deště, který mi dává pocit, že jsem znovu v Londýně! Úžasné!

Dorazím domů a sahám po sekačce na trávu, vážně to od včerejška nějak moc povyrostlo!

Dosekám trávu, hodím očko na hodinky: pět hodin! Čas na čaj o páté!

Vypiji svůj Earl Gray, přikousnu pár anglických sušenek a zapnu CNN. Konečně jazyk pro mé uši…

Cítíte se podobně? Potom nejspíše žijete ve špatném státě.

Tip: postavy objevující se v mé krátké povídce jsou smyšlené, jakákoli podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.

Useful tip: Don’t drive your car near the left side in Czech republic!

Cinema bizzare (Final Attraction)

2010-10-20T13:41:00.000-07:00

Chtěla jsem svůj článek jako už tradičně začít příspěvkem z jiného zdroje, ale bohužel se mi nepodařilo najít nic, co by se mi opravdu líbilo a v čem by nebyly chyby. A obávám se, že by nebylo zrovna fér dát odkaz na autora, opravit chyby a zveřejnit to na svém blogu...
Výsledek je ten, že budu psát pouze to, co si myslím já, za což se omlouvám, objektivní informace si tentokrát budete muset najít někde jinde.

Letos po Advíku přibylo do seznamu mých přátel na facebooku spoustu nových tváří a mnozí z nich jsou fanoušky této kapely. To by mi samo o sobě nejspíš nestačilo, ale především moje dlouholetá kamarádka Deniska, Kagome13 a nevím, co má všechno za přezdívky, tuto kapelu poslouchala a letos, když v létě došla řeč na hudbu, pustila mi jejich video. Nejdřív mi z něj moc nezůstalo, nebylo moc výrazné, obecně bych řekla, že kapela je minimálně ze začátku výrazná spíše vizáží, než hudebním projevem. A jak vypadají, to jsem věděla, takže mě to tolik nešokovalo, a jak už jsem říkala, bylo to po návratu z Advíku. Vedle některých návštěvníků Advíku vypadá tato kapela jako banda sucharů v oblečení, které má účel ZAHALOVAT! WTF? Díky těmto faktorům mě kapela svým zevnějškem nijak nešokovala :-P

O nějakou dobu později, předesílám, že jsem je stále neposlouchala, jen jsem viděla několik obrázků, co posílala Deniska ("Deny, kdo se ti z nich vůbec líbí?" "Yuuuuu!!!!" "A proč?" "No, má fotky v hanbatých časopisech :-D"), jsme s Arisskou měly takové to odpoledne, po kterém vás bolí břicho, protože se přestáváte smát jen když jeden ze dvou odejde na toaletu, a nějak došlo na prohlížení fotek Cinema bizzare. Napočítaly jsme 5 hnusných chlapů. Takže kolik členů má skupina? :-P

Trvalo to asi dva měsíce, než jsem se dostala skutečně k hudbě Cinema bizzare. Některý z mých přátel hodil na facebook jejich písničku, která se mi hrozně zalíbila. Dokonce jsem kvůli ní neposlouchala asi 3 hodiny němčiny v počítačové učebně (pane bože, toto zní jako kdybych někdy poslouchala... většinou ale nemám sluchátka na uších). Písnička se jmenuje How does it feel a pořád je to jedna z mých oblíbených, i když momentálně je trošku zastíněná Forever or never.

Prohlédla jsem si pár jejich videjí a sice mi pořád připadá, že Strifyho účeš připomíná spíš starší paní, která právě odešla z kadeřnického salonu, ale nemůžeme mít všichni stejný vkus. Mně se zdá, že to má málo prostříhané, že má moc rovných vlasů, a je to takové moc souměrné a pravidelné. Vede účes, který nosí Yu, Deniska ho dokonce asi rok nosila. Kiro a Shin se mi vůbec nelíbí. Účesy ani jednoho z nich mi nesednou a netuším proč, ale dospěla jsem k tomu, že být visual kei neznamená jen být tak učesaný a oblečený. Přitom je to logicky nesmysl, když je to především styl oblékání a vlasové módy. Mám jen dojem, že ten člověk musí zkrátka něco vyzařovat. A taky se mi zdá, že většina z nich jsou na visual kei moc chlapi. Nerozumíte mi? Mají hodně mužské rysy. A pokud nejsou zrovna dobře nafocení nebo dobře zabraní, napadá mě při pohledu na ně jen: nepřirozené, nepřirozené, nepřirozené.

No. 1 pro mě je jednoznačně Luminor, který samozřejmě už není členem kapely. Typické. S kapelou zpíval jen 2007-8 a odešel ze zdravotních důvodů, aspoň podle zdrojů, které mi prošly rukama. Mrzet mě to může jak chce, ale víc písniček, fotek ani videjí s ním už zkrátka nebude. Zaujal mě jeho hlas, mimojiné i proto, že znám opravdu málo basů. Na sólovou dráhu se dávají spíše výraznější tenoři či barytoni, takže mě nijak nepřekvapilo, že se Luminor chytil jako druhý zpěvák a klávesista. Od zpěváka na sólové dráze se očekává do jisté míry univerzalita, a u frontmana kapely je to v rocku a popu podobné, a tyto výrazné hluboké hlasy příliš univerzální nebývají. Přitom jsou to často příjemné sametové hlasy s krásnou barvou.

Strify je světlý tenor, který se příjemně poslouchá. Když kapelu srovnám s interpretem, který se přímo nabízí, s Tokio Hotel, TH jsou hudebně mnohem výraznější, mají tvrdší a agresivnější styl. CB jsou proti nim relativně snadno poslouchatelná hudba, která se hodí jako pozadí k práci nebo k chatování, telefonování, ke čtení, a přitom vás neruší. Mně se u Tokio Hotel stává, že se zaposlouchám a vyloženě ztratím nit. Vůbec nevím, co jsem dělala, co mám dělat, co jsem chtěla dělat...

V tomto na poslech příjemnému stylu, který vám nerozhazuje soustředění, se CB podobají Lady Gaga. Já obecně dávám přednost metalu a v okamžiku, kdy se přestanu soustředit, začne mě pop/rocková hudba trošku nudit. Zkrátka nestačí. Je to spíš taková odpočinková záležitost.

Další věcí jsou texty. Řekla bych, že jsou postavené na frázích, které hezky zní. Na jednoduchých rýmech. Že by měly nějakou závratnou hloubku nebo příběh, to ne, ale rozhodně nejsou prázdné. Mají spíše emocionální než epickou hloubku. Na druhou stranu dokáží i bez příběhů navodit úžasnou atmosféru. Když se člověk do hudby CB zaposlouchá, zjistí, že ačkoli je mnohdy dost klidná, nikam nespěchá, do ničeho se nemlátí, přesto je ohromně emotivní.

Pro mě a mně podobné je tu ovšem ještě jeden důležitý faktor. U mikrofonu, s kytarou v ruce, u kláves, u bicích, v hledišti či před obrazovkou je otaku. A je to poznat. Myslím, že síla kapely je částečně i v tom, že když je otaku vidí, říkají si: ti jsou naši. Problém je, že zas tolik otaku není. Proto je kapela relativně neúspěšná ve světovém měřítku a vypadá to, že to v lednu 2010 dokonce zabalila.

Mám dojem, že normálnímu člověku jejich texty, hudba a zaměření nic neříká. Ale to se bohužel nedá nic dělat. Po zkušenostech ze třídy vím, že 65% lidí je za normálních podmínek prakticky nekonvertovatelných. A obávám se, že v této případné konverzi mají pořád větší slovo blízcí kamarádi než vzdálená cizí kapela. A pokud se otaku kamarádům nepodařilo své neotaku kamarády zkonvertovat, nejspíš se to nepodaří ani Cinema bizzare. Sice mě to mrzí, ale zdá se, že se to potvrzuje.
Ještě bych se ráda vrátila k textům, o kterých jsem původně mluvila.

Např. kousek Forever or never:
Send myself to out of space
A better place
Gotta win the human race

Lovesongs:
The curtain's closed
No way home
The nectar of life run dry
These tainted words
Made to hurt
Cut in me with its' knife

Eating my mind
And with each bite
I'm begging "Please Lord, no"

This place is a mess
The one has gone

Nelíbí se vám taky? :-)

Dinner story I.

2010-10-16T02:49:00.000-07:00

Dinner story volně navazuje na povídku Science fiction. Stejný svět, jedna nová postava. Obrázek zrovna nekoresponduje s tím zbytkem, ale v této povídce se konečně trošku seznámíme s postavou Billa, proto tedy jeho obrázek, i když nepříliš aktuální. Já ho vidím jako osobnost, kolem které je všechno extrémní a nenormální. V okamžiku, kdy se dostal do rukou jen a pouze mně, stal se z něj taky ztělesněný paradox. Je to obluda a zároveň...

Doporučuji ale přečíst si povídku Science fiction, kde je přece jen trošku vysvětlené, kde se to vlastně nacházíme, a jsou tam také představeny veškeré postavy, některé z trošku jiného úhlu, než v Dinner story.

V čase jsme se od Science fiction posunuli o rok a pár měsíců.

Seděl proti mně u malého stolku pro dva na vyhlídce. Rozhlížel jsem se kolem a nevěnoval jsem mu příliš mnoho pozornosti. Utekla mi nit. Co tu vlastně dělám? A s ním?

Kráčel jsem po ulici, nikoli svým obvyklým bloumavým bezcílným způsobem, někdy se dokonce stávalo, že se mě lidé ptali, jestli jsem se neztratil, naopak jsem se cílevědomě po prsa zabořený do davu brodil ke svému autu. Zlehka jsem přejel přes karoserii prstem a kriticky jsem si prohlédl tmavě šedivou skvrnu na rukavici. Moje prsty přeběhly jako po klapkách klavíru ke klice a vzápětí jsem jako frajer, kterému přítel vydělal na druhé nejdražší auto ve městě (první bylo to jeho), nasedl. Tedy přesněji - začal nasedat. V tu chvíli se rozrazily dveře vedlejšího auta, zaleskly se černé promelírované vlasy a nadzvedlo se tužkou zvýrazněné obočí.

„Pan Schafer? Gustav Schafer?“ Píplo stvoření stydlivě jakýmsi nosovým tónem, vzápětí ale zazněl příšerně výrazný hluboký hrdelní bas. Přejel mi mráz po zádech. Žiju ve světě oblud! Ve světě mechanických drápů schovaných v kožených rukavičkách, očí vidících ve tmě, prodloužených páteří a vylepšených kloubů, ve světě upravených hlasivek… Pro jistotu jsem vlastní pletenou rukavičku nesundal, abych neukázal husí kůži, co mi musela naběhnout snad i na patách. Zlehka jsem si rukou prohrábl vlasy, jestli jsou ještě uhlazené nebo vypadají jako kdybych strčil prsty do zásuvky. To jsem ještě netušil, že na těchto hlasivkách nebylo upraveného zhola nic.

„Ano, to jsem já. Omlouvám se, ale my se známe?“

„Ne… totiž… Vy neznáte mě. Já jsem… zpěvák. V kapele. Kdysi konkurence, dalo by se říct.“ Ušklíbl se. To ušklíbnutí mě překvapilo. Bylo takové hořké. Proto, že jsem ho evidentně nepoznával?

„Omlouvám se, ale já vás skutečně neznám,“ snažil jsem se ukončit naši debatu. Bylo to marné. Začal mi vyprávět o sobě, o své kapele, o svých snech, o svých představách o hudbě, o svém oblečení…. A skončilo to tady, na vyhlídce. Zjevně se obával, že ještě pár minut a v nestřeženém okamžiku zaklapnu dveře auta a ujedu.

Cestou na vyhlídku nastalo na okamžik ticho a já měl čas přemýšlet. Pokud dva lidé na místě řidiče, kteří parkují vedle sebe, oba čelem k chodníku, oba mají volant na levé straně, otevřou dveře, první se bude dívat na dveře spolujezdce toho druhého a druhý na dveře spolujezdce dalšího auta. Pokud seděl přímo vedle mě, což znamená na místě spolujezdce, měl přitom klíčky od auta a v autě byl sám, potom existují dvě možnosti. Přijel s někým, dotyčný řídil, následně odešel a nechal jej s klíčky od auta samotného sedět na místě spolujezdce, anebo přijel sám, bylo mu hned jasné, kdo stojí vedle něj, přesedl si na sedadlo spolujezdce a čekal… na jistotu. A přijel by sám od sebe? Nebo jej někdo poslal? Celebrita jsem již delší dobu nebyl, takže se mi zdálo přinejmenším nepravděpodobné, že by mě někdo pronásledoval kvůli mně samotnému. Ze školy rozhodně nebyl, to bylo také vyloučeno. Na budoucího žáka byl příliš starý.

Takže jej za mnou někdo poslal kvůli Billovi? Kdykoli mě napadlo, že by se někdo mohl pokusit využít mě proto, že mám k Billovi blízko, musel jsem se pousmát. Věřím, že úvahy o počtu nepřátel, kteří by mě z tohoto důvodu mohli pronásledovat, mě katapultovaly na zářivou pozici toho, kdo ve své době nejlépe porozuměl významu čísla nekonečno. Mohl to být jakýkoli jen trošku vlivný člověk, který by potřeboval služby neuvěřitelného vědce, kterému v cestě nestál ani soucit, ani morálka. Mohl to být jakýkoli pomstychtivý bývalý zákazník či jakákoli pomstychtivá oběť. V celém podsvětí nebyl jediný člověk, který by zároveň něco znamenal a neznal Billa.

Ale moje mechanické monstrum mnohými vlastnostmi připomínalo hloupé malé štěňátko, co se naivně plíží přes dálnici v dopravní špičce v domnění, že je tak roztomilé, že jej nikdo nerozválcuje. Místo aby náš vztah tajil a zachoval si zdravý rozum, jako blbec se se mnou nechával fotit, měl moje fotky všude a všem je na potkání ukazoval. Když se uzavíraly jakékoli dohody o práci, vždy se začínalo večeří. Čím špinavější práce, tím luxusnější restaurace. Před jednou takovou večeří jsem Billa chvíli pozoroval, jak se upravuje. Pomáhal jsem mu do obleku, upravoval jsem mu kravatu a nakonec jsem mu podával podezřele těžkou kabelku. Když se naposledy zadíval do zrcadla, očima jsem prozkoumal její obsah… ten šílenec si s sebou vzal celé album fotek. Tyto černé dohody vždy provázely nanejvýše uhlazené téměř filozofické debaty těchto „mravně čistých“ pseudointelektuálů, Bill je ale nikdy neměl rád. A tak vyprávěl o svém osobním životě! V tu chvíli jsem měl chuť mu zakázat opustit dům a udělat mu několikahodinové kázání, ale při pohledu na jeho dosud neschované drápy mě přešla odvaha.

Ztratil ostražitost. O sebe už žádný strach neměl. Co by se mu také mohlo stát? Nic… nikdo příčetný by se ani nepokusil mu ublížit. Ale v tomhle svém dosebezahledění zapomínal na mě. Byl jsem pořád z masa a kosí, a doufal jsem, že moje maso bude obepínat moje kosti ještě nějakou dobu… Bylo mi 26!

Postupem času jsem to ale pochopil. Nechával mě sledovat, nebylo možné, aby se mi něco stalo. Své zákazníky takto vyloženě provokoval. Dělal to schválně. Prováděl velmi elegantní selekci. Hlupák, který mě považoval za Billovo nechráněné slabé místo byl vzápětí spolehlivě zlikvidován vycvičenými agenty. Chytrému bylo okamžitě jasné, že to tak snadno nepůjde, že takto nastrčená návnada je jistá past. A opravdu inteligentní a ostřílený věděl, že pokud Bill takto láká na jediného člověka, ke kterému má skutečnou citovou vazbu, potom je to naprosto nenapadnutelný agent, a pokud s ním uzavírá smlouvu, v nebezpečí je jen on a za jakoukoli, i tu nejmenší křivdu, se nikdy nepomstí.

Ale ON, další z těch hrozných podezřelých stvoření, navíc nepříjemně připomínající Billa, se ke mně dostal až moc blízko. Kdyby mě skutečně ohrožoval, kdyby jej skutečně poslal nějaký zákazník, aby mě zneškodnil, touto dobou by mu již pravděpodobně jeden z agentů, který mě měl chránit, holil krvavou hlavu, jak se to u zabijáků, kteří pečovali o svůj vzhled, dělalo. Byla to potupa, ačkoli tou dobou již byli většinou mrtví nebo nevnímali, co se kolem nich děje. Naopak, jeho pěstěné dlouhé rovné vlasy mi co chvíli vrazily facku v podlé dohodě s poryvem větru a mladík se vyplašeně omlouval! Význam byl jasný – není nebezpečný. Kdo to tedy byl?

Jeho chování bylo zvláštní a zaráželo mě. Měl jsem dojem, že si není tak úplně jistý tím, co vlastně dělá. Sám mě pozval na kafe nebo na večeři, vzápětí vůbec nevěděl, jak se mě vlastně zeptat, co bych preferoval. Dokonce se po chvíli přiznal, že okolí vůbec nezná a netuší, kam bychom mohli jít. Dokonce mě tímto na okamžik přesvědčil, že nemůže být ani nikým nastrčený, a možná jsme se opravdu potkali náhodou a je to můj dávný fanoušek, který objevil naši starou desku.

Jednu chvíli vyprávěl zjevně naučené historky, jindy po mně koukal s poněkud plachým výrazem, úplně jiným než o minutu dříve, když rozhazoval rukama a vyprávěl za vlasy přitažené zážitky z koncertů jejich zjevně pramálo úspěšné kapely. Přemýšlel jsem, kolik mu může být. Většinu doby jsem si říkal, že mu musí být přinejmenším tolik, co Billovi, jindy bych mu tipoval nejvýš 17. Byl zakřiknutý. Celkově mi připomínal jeden z nepovedených pokusů Billova milovaného vě…. A bylo mi všechno jasné. Můj úsměv se rozšířil a mávl jsem na číšníka. Svého zatím pouze konverzačního partnera jsem svými gesty poněkud vyvedl z míry, protože ztratil nit svého vyprávění a zmkl.
"Doprovodíte mě domů? Mám dojem, že nám tu schází troška soukromí." V jeho modrých očích se objevilo něco mezi zděšením, zoufalstvím a masochistickou touhou zjistit, co bude dál. Místo toho, aby mi podle svých rozkazů, kterých se zjevně bez váhání zřekl, nabídl svůj byt, hotel, či jakékoli jiné místo, jen lehce přikývl a přehodil přes sebe velký huňatý kožich. Náhle jsem zaváhal... podvádí mě nebo Jabbu?

„No tak, neboj se, on nebude doma. Znáš ho, určitě ještě sedí ve škole a píše. Je to šprt.“ Jabba mě přesvědčoval s přestávkami už přinejmenším několik hodin. Nechtěl jsem svého přítele jen tak podvádět, když to nic nepřinášelo, a navíc to kazilo i můj vztah s Jabbou. Nakonec jsem si ale nemohl pomoci a kývnul jsem. Dosud jsme se ale nedohodli na místě. Navrhoval jsem laboratoř, jeden ze tří Jabbových oblíbených hotelů, všechna svoje auta… všechno bylo marné. Zkrátka si usmyslel, že půjdeme ke mně domů. Nebyl jsem si tak úplně jistý, jestli mi to tak vůbec vyhovuje. S ním.

U nás doma patřilo všechno mně a Gustavovi. Bylo to prostě naše. Všechno tam bylo naše. Náš byt byl i symbol našeho vztahu. Nechtěl jsem si tam vodit žádného dalšího milence, tím spíš, že jsem tajil i to, že vůbec nějací kromě Gustava existují. Představoval jsem si sentimentálně, že i když jsem nevěrný, náš byt mě nikdy nevěrného neviděl, takže doma jsem vždycky patřil jen Gustavovi. Všude jinde se o mně mohlo vyprávět cokoli, ale ne doma. Doma to bylo čisté od veškeré mé špíny.
Nikdy jsem ale neuměl odolat, když mě někdo přemlouval… A nakonec jsem nikdy nikomu neřekl ne. Já vlastně ani nevím proč! Ale… vám by se nelíbilo dostávat tolik dárků? No tak? Já chtěl přece taky! A když mi nikdo nekupoval oblečení, parfémy, hračky, roztomilé věci, krásné věci, techniku a šperky jen tak, snad jen kromě Gustava, zkrátka to muselo být něco za něco. Něco, na čem mi nezáleželo, za něco, na čem mi záleží? Já chci dostávat drobnosti! Chci, aby si mě ostatní všímali! Chci být pro ně víc, než jsou oni pro mě! A takhle to je o tolik snazší a rychlejší… A Gustav? Chce přece, abych byl šťastný. A když toto potřebuji ke štěstí, bude to muset snést.

Jabba si mě nikdy nevšímal tolik, jako ostatní, když jsem s ním spal. Někdy na mě byl dokonce ještě týdny nepříjemný a já jsem nikdy netušil proč. Nesnášel Gustava a mluvil o něm jako o onuci, jako o žvýkačce, která k sobě přilepila dva z jeho milovaných mikročipů a teď nejde dokonale odstranit. Tuto jeho antipatii jsem vyřešil velmi jednoduše. O Gustavovi jsem nemluvil.

Přesto jsem ale Jabbovým nabídkám nikdy neodolal. Co kdyby si to jednou rozmyslel a konečně se mnou šel taky na nákup? Měl výborný odhad na kovové doplňky….

„Tak co bude? Už mě to nebaví! Něco jsi slíbil a já chci mít soukromí. Skutečné soukromí. Což je momentálně snad jedině u vás, od doby, co ten tvůj oplácaný literofil zakázal jakoukoli digitální obrazovou dokumentaci jeho tlustého pozadí. Štěnici jsem tam sice nechal, ale…“

„Kamery může vypojit kdekoli! Jsou to přece jednou TVOJE kamery.“

„Ne, nemůžu. Dobře víš, kolik je to práce.“

„Pro mě 20 minut pokud mi nedáš přístup přes intranet! Pokud dáš, 3! Nech mě to udělat. Můžeme jít kamkoli.“

„Kamkoli? Takže k vám domů?“

„Kamkoli jinam. Přestaň! Přestaň mě nutit!“

„Co jsi to chtěl? Ty lesklé hodinky z bílého zlata od té příšerně předražené značky? Gustav nebude doma, o tom nepochybuji…“

Ota Pavel: Smrt krásných srnců

2010-10-14T11:05:00.000-07:00

Recenze Smrti krásných srnců od Miloše Němce:

Útlá knížka vzpomínek Oty Pavla na dětství, těžké časy německé okupace i budování socialismu, na Berounku plnou ryb, na hodnou maminku a především na podnikavého tatínka. Právě tatínek Leo Popper je hnacím motorem všech příběhů. Ve stejnojmenném filmovém provedení v režii Karla Kachyni si Leo Poppera zahrál ve své životní roli Karel Heřmánek. Ota Pavel vzpomíná na tatínka s láskou. Vypráví o vzestupech a pádech tohoto geniálního obchodníka, s laskavostí zmiňuje i jeho slabosti. Dále vypráví o statečnosti obyčejných lidí, o přátelství a o krásné přírodě za hradem Křivoklát. Knihu věnuje své mamince, která měla za muže jeho tatínka. Smrt krásných srnců je trochu smutná a moc pěkná česká knížka.

Recenze stejnojmenného filmu od uživatele tom:

Svět Oty Pavla - to je především svět jednoduché životní pravdy, opravdových lidí a přírody, jíž ovšem musí člověk rozumět, aby pochopil její hloubku a velikost. A právě o atmosféru tohoto světa šlo režiséru Kachyňovi především. Mnohé musel domýšlet, zejména při líčení života rodiny Popperových před válkou. Zachycuje tu eskapády tatínka Lea, který působí jako agent firmy Electrolux, a zároveň nádherné chvilky strávené na břehu Berounky v chalupě převozníka Proška. Tatínkovo fanfarónství se pod tlakem doby mění, ale jeho vitalita se plně projeví v době okupace, kdy téměř před očima němců vyloví svůj bývalý rybník a s nasazením života obstará srnčí maso, aby jeho děti měly šanci přežít koncentrační tábor.

Učili jsme se v češtině, že musíme odpovídat na položené otázky. Co je tedy Smrt krásných srnců? Je to sbírka povídek od autora Oty Pavla. Nu a zbytek za mě řekli pánové recenzenti ;-) Druhý recenzent, tom, píše o stejnojmenném filmu na motivy povídky.

Většina recenzentů po internetu se shoduje na tom, že Smrt krásných srnců je smutná komedie. A já se přidám. Celou dobu se smějete, pak umře tatínek a už hledáte papírové kapesníčky... Spoiler? To vlastně u povídkové sbírky jako celku, který na sebe přímo nenavazuje, tak úplně nejde. Každá povídka má jinou pointu, mnohdy na sebe ani časově nenavazují - v čase se docela skáče tam a zpátky - a když tyto povídky prakticky výhradně vyprávějí příhody tatínka Lea Poppera, je skoro jisté, že vyprávění skončí, když tatínek umře. A ve které povídce? To vám nemůžu říct, spoiler je přeci spoiler!
Většina z vás asi zná spíše spíše film než povídky a proto bych se ráda věnovala ještě ze začátku srovnání s filmem. Já jsem film viděla několikrát, ale spíše útržkovitě, málo jsem se soustředila a málo jsem si pamatovala. Rodiče mi řekli, že se na něj musím dívat, ale byla jsem malá a vůbec jsem nechápala, proč tatínek loví ty krásný srnečky a kam to ti jeho kluci vlastně odchází, jestli na skautskej tábor... tábor... koncentrace bude asi to, co mi chybělo k pochopení. A navíc jsem se za pár let naučila být dost skeptická k máminým citovým výlevům, zvláště po pár hrozných v potocích (máminých) slz utopených překvapeních při vyvrcholení prvoplánových průhledných zápletek. Automaticky jsem Smrt krásných srnců zařadila do této kategorie filmů a byla to opravdu chyba. Jediná tatínkova příhoda není bez pointy. Vše dává smysl, navazuje na sebe, odpovídá si a objevit chybu nebo nepříjemnou odchylku ve stylu by byl opravdu nadlidský výkon nějakého pěkně zkyslého škarohlída.
Zásadní rozdíl mezi filmem a knížkou je ve vyznění. Film je spíše smutný a kniha spíše veselá. Proč? Ve filmu tatínek loví srnce a kluci odcházejí do koncentráku. Tatínek ještě zůstává doma, maminka a nejmladší syn také, ale dva starší kluci na konci odchází, mizí v mlze a nikdo neví, co s nimi bude. V knížce se ale dozvíme, že holocaust přečkala celá rodina, což mi udělalo velkou radost. A mámě nakonec taky, když jsem jí to řekla. A knížka už jí leží na nočním stolku....

Sbírka Smrt krásných srnců obsahuje tyto povídky:

Nejdražší ve střední Evropě

Ve službách Švédska

Smrt krásných srnců

Kapři pro Wehrmacht

Jak jsme se střetli s vlky

Otázka hmyzu vyřešena

Králíci s moudrýma očima

Líbily se mi všechny, maličko méně asi střetnutí s Vlky, jinak je ale jedna lepší, než druhá. Nejdražší ve střední Evropě, která popisuje velmi povedený obchod mezi dvěma přáteli dovedený do naprosté absurdity, mi způsobila akutní bolesti břicha. Je to naprosto geniální. Kdyby si někdo vyžádal několikastránkový ukázkový příklad českého nepříliš suchého humoru, nascanovala bych mu tuhle povídku.
Ve službách Švédska je dalším takovým příkladem a Kapři pro Wehrmacht jakbysmet. Ve všech takovýchto povídkách najdeme výběr situací, které se prostě musí zvrtnout i kdyby nechtěly a vždycky nám připomenou, že i dva metry se mohou vejít pod nehet.
Smrt krásných srnců je méně veselá, je trošku drsnější a velmi výrazně vypovídá o tom, jak se židé měli špatně, co všechno jim bylo odpíráno, a jak zoufalí nakonec byli, kam až daleko dokázali zajít pro zachování života v tomto případě svých dětí.
Otázka hmyzu vyřešena je o takové klasické lidské nedůvěřivosti a hlouposti. O lidech, kterým se musí vše vysvětlit polopaticky a nestačí to ani několikrát. No a konec konců také o tom, jak všelijak se dají dělat obchody...
A Králíci s moudrýma očima jsou další tatínkův velký objev a vášeň, které podléhá. Slibuje, kolik toho celé rodině přinese a v čem všem jsou jeho králíci skvělí. Králíci tatínka skutečně milují a nezbavil by se jich i kdyby snad někdy chtěl... A chtěl by? Přečtěte si sedm krátkých milých lidských poutavých povídek a zjistíte to :-)

Omezuje člověka logika?

2010-09-26T08:42:00.000-07:00

Dneska jsem tak nějak brouzdala po netu (jak to lidi dělaj, když mají pracovat :-P) a narazila jsem na blog Chill (http://chill.sekai.cz/) a na její článek o Avatarovi. A vzpomněla jsem si na jednu z nejhloupějších hádek ever, CCA 20 nadšených lidí vs. já, kdy všichni říkali, že Avatar "rulez" a já se plácala do čela. Vzpomněla jsem si na citát: "Každý čtvrtý člověk je blázen. Pokud máte tři normální kamarády, jste to vy." Trošku změnit čísla a jsme doma... A stejně se mi Avatar nelíbil, ať už mě berete vážně nebo ne :-P.
Každopádně, Chill psala také o fyzikálně nesmyslných létajících horách, na kterých jsou ještě ke všemu vodopády.... A přesně takto se za chvíli dostaneme k tématu... a někdo odpovídal v komentářích, proč vlastně Chill potřebuje vysvětlení těchto přinejmenším a slušně řečeno fantasmagorických nápadů, k čemu nějaká fyzika, navíc je to přece science fiction....

A jsme tam, kde jsme chtěli být. Tomuto člověku (omlouvám se, že nevím, kdo to byl, a mluvím o něm takto, rozhodně to nemá být nelichotivé označení) zjevně nechybí logické vysvětlení, proč to tak je, jak to funguje, kde se ta voda bere, proč ta hora vlastně létá... a tady jsem naprosto na dně. Ať se snažím jakkoli, nedovedu se od těch fyzikálních zákonů a od logiky nijak oprostit. Potřebuju vysvětlení. Jak může hora létat? Když létá hora, proč nelétá všechno? A pokud na hory nepůsobí gravitace, co tam dělají vodopády? Můžeme vůbec uvažovat tím "LenkoStřelenkovským" způsobem: "Pokud nemáme jasný důkaz, nemůžeme říct, že to neexistuje"? Mluvím ovšem celým... mozkem (a že ho moc nebude) za člověka, který takto uvažovat zkrátka nedokáže. Netvrdím, že existuje jen to, pro co máme důkaz. Zároveň ale netvrdím, že existuje všechno, čemu nemůžeme spolehlivě dokázat, že neexistuje.
Avatar, ale i spousta moderních sci-fi a fantasy a amerických filmů nám představila světy s novými fyzikálními zákony, s úplně jinými rasami, novými tvory, novým... zkrátka vším odlišným. Druhou stránkou věci jsou ale dva pojmy: reálné a realistické. Takový Zaklínač není reálný, ale je neuvěřitelně realistický. Sapkowskiho svět zkrátka funguje, má pevné základy, dává smysl a nakonec. Ale základy Avatara, ty prostě létají. Nejsou pevné a nedávají světu realistický podklad. Když čtu Zaklínače, mám dojem, že koukám do paralelního světa, ale když vidím Avatara, vidím prostě ... fantasmagorii.
Nakonec ale... nesvědčí to o mé nedostatečné fantazii? Myslím, že při VELKÉ dávce představivosti by se dal i Avatar považovat za dobrý film. Ale to jsme zpět u toho Střelenkovského uvažování. Vše může být dobrý film, pokud mu nemůžeme spolehlivě dokázat, že není? V tom případě promiň Twillight ságo, nemám na tebe dostatečně vysoký intelekt... Promiň Avatare, promiň Percy Jacksone: Zloději blesku, promiň Salt.... tvoje fyzika je prostě na levelu, na který můj mozek nestačí.
Tak jak to vlastně je??

Proč Bill Kaulitz?

2010-09-23T01:04:00.000-07:00

Taky nechápete a klepete si na čelo, když vidíte tapetu mého mobilu? Říkáte si, co na blogu osmnáctileté holky dělá záložka a štítek Tokio Hotel? A nakonec si trháte vlasy, když ve vaší přítomnosti dostanu záchvat fangirlismu? Možná by vám tento článek mohl trošku pomoci s pochopením nebo minimálně by mohl posloužit jako prevence před bavení se se mnou v určitých stavech mé přinejmenším pošahané mysli :-P

1. Bill Kaulitz má naprosto úžasný hlas
Spousta lidí zná Billův projev z roku 2005 - éra Durch den Monsun - což rozhodně není obrázek o tom, jak Bill opravdu zpívá. V patnácti letech před mutací má člověk dětský hlas a u chlapa, kterému hlas klesne skoro o oktávu a zabarví se, je to sakra rozdíl. Navíc v té době měl Bill špatnou techniku a to vedlo v roce 2008 dokonce k operativnímu zákroku - na hlasivkách se mu udělala cysta.
Po operaci se musel naučit zpívat znovu a od té doby se jeho hlas hodně změnil. Dříve měl spíš drsnější hlas, místy dokonce i chraplák (Schrei), což v jeho případě určitě bylo tou špatnou technikou, ale vždycky míval velký rozsah. Na albu Zimmer 483 zpívá spoustakrát a1 (Heilig, 1000meere), což je na chlapa, který nezpívá klasicky ale pop/rockově, opravdu dost slušné. A především výšky dává plným hlasem.
Pořád je to ale nic proti Humanoid, kde dává sice falzetem, ale s pohodě gis 2 (Traumer - Love and Death), což už je nějaká výška i na ženskou. A dává to i na živo.
V současné době má sametový hlas, už ne chraplák, ale má opravdu výjimečnou barvu. Myslím, že ta nejvíc vyniká v písničce Strange, kterou nazpíval spolu s Kerli k filmu Alice in Wonderland, kde zpívá plným hlasem ve střední poloze.
Tarja v jednom z rozhovorů na youtube řekla, že skutečný dar má člověk, který dokáže lidem předat svým projevem emoci. A podle mě přesně toto Bill dokáže. :-)

2. Bill Kaulitz má charisma
Setkávám se se spoustou lidí, ať už na živo nebo na netu, a často se mi stává, že mi tihle lidi vůbec neutkví. Včetně celebrit. Vlastně těžko říct proč. Rozhodně se nedá říct, že by neměli výrazné oblečení nebo jinak nevyčnívali. Obvykle i trošku ujetě vystupují, zkrátka aby na nich něco bylo....
Ale to, co mám na mysli, je vyloženě okouzlení, kdy máte dojem, že jste najednou na úplně jiném místě, možná že jste dokonce někdo úplně jiný... Takto na mě dokážou zapůsobit i někteří blízcí kamarádi v okamžiku, kdy si opravu rozumíme. Mám dojem, že jsou najednou představy a pocity mnohem bližší a reálnější, než židle, na které sedím nebo sklenička, kterou držím v ruce.
Myslím, že toto je součástí osobního kouzla a charismatu. A přesně toto pro mě jemu nechybí :-) U rozhovorů s ním a klipů mám přesně tento pocit a pak je sakra těžké se vrátit do reality.

3. Bill Kaulitz má styl
Spousta lidí Billa nemá rádo právě proto, jak vypadá. Moje máti prohlásila, že jestli se mi líbí on, už ode mě čeká cokoli. Adam Lambert pro něj našel "přiléhavý" výraz "Menscarer". Mně jako fanynku to pochopitelně urazilo, nehledě na to, že zrovna Adam Lambert má co říkat...
Ale k věci. Billa jsem nikdy neviděla v ničem, co by neladilo a stylově k sobě nepasovalo. Samozřejmě, že pro někoho jeho styl může být nevkus ještě horší tím, že se ho drží a stojí si za ním. Každý máme, díky bohu, jiný pohled na svět a líbí se nám úplně jiné věci a jiní lidé.
Ale mně se většinou líbí styly a obecně věci dotažené do extrému, které jsou opravdu sladěné. Vohoz, na kterém nenajdete prvek, o kterém byste si řekli: tak toto pryč. Přesně z tohoto důvodu se mi zdá prostě "cool" styl Lady GaGa. Je dotažený do extrému a přitom na něm vše zapadá. Mnohé tyto styly, včetně Billa a Lady GaGa jsou prakticky bizarní, proto bych je neoznačila jako hezké. Přiléhavější mi připadá to nepříliš oblíbené a zprofanované slovo "cool".
Ale na mě toto prostě funguje :-)

Co se mi na Billovi nelíbí jsou jeho tetování. Protože když je tak hrozně hubenej a má ta velká tetování, vypadá to jako kožní choroba, což není zrovna hezké... Takže svlečeného a na světle nebrat :-P

Manifest 2010

2010-09-20T14:08:00.000-07:00

V Ostravě třetí víkend školního roku (bleee) 2010/2011, takže 18.-19.9. proběhl Manifest = Malý anime festival. Podrobnosti zde:http://ostravsti-otaku.cz/

Letošní třetí zářijový týden znovu pod heslem "Kdo se namaže, ten jede" :-P opět nezklamal.
Podruhé hrozně chválím program, to byl prostě mazec. Nevím, kdo z orgů má tak perfektní vkus, ale tomu posílám pivo :-P
Každopádně na programu nebylo zrovna nacpáno... teda na tom v kině. O tom, že hospodou se nedalo málem ani projít se snad ani zmiňovat nemusím ;-).
Z promítání jsem toho nakonec neviděla tolik, kolik bych chtěla.... Z Brna jsme jely vlakem 7:02 v mém případě mimo jiné i kvůli Saiunkoku Monogatari, což jsme nestihly, protože jsem opět prokázala nadprůměrný orientační (NE)smysl a vymyslela, že pojedem autobusem v opačném směru... Je to okružka, beztak by ten v tom správném směru jel až za tu obstojnou dobu, co jsme čekaly, jen bysme jely z jiné zastávky, ale zpestřily jsme si to ještě o půl hodinový stání na konečné s bezďákama... Nicméně předtím na Svinově - nádraží jsme si stěžovaly, že autobusem jednou samí civilisti (nejspíš proto, že to byl ten opačnej směr....), zatímco loni to bylo absolutně nacpané divnejma lidma v černým jedoucíma na Manifest. Načež přijel autobus absolutně nacpanej divnejma lidma jedoucíma na Manifest a my s Arissou jsme si celou cestu stěžovaly, že si nemáme kam sednout :-P Důchodcovské komplexy...
Po příjezdu jsme nostalgicky zapadly do hospody U Josefa a zabraly jsme místa na spaní (teda minimálně jsme měly ten dojem...). Do deseti minut jsme se Sorou seděly vyplesknuté na luxusních místech v sále a Arisska se ztratila někde vedle v pivní lázni.
Vylovily jsme ji asi o hodinu později a šly jsme na oběd k Čestmírovi. V nekuřáckém salonku to vypadalo na Manifest pro tak zasloužilé otaku, že by ani Grek neměl co říct (důchodce ve věku 80-smrt). My jsme se ještě tolik nezasloužily, takže jsme zvolily prostředí přátelštější pro mladou generaci (společnost ve věku 40-50, 4-5 promile), které na nás zanechalo nezahladitelné stopy (batoh mi smrdí ještě teďka, o oblečení ani nemluvě). Naštěstí letos nikdo z nás neměl nekomimi, které měly loni značný úspěch u místních mužských návštěvníků přes padesát, takže žádné jiné části našich těl mimo nosů a plic to neodnesly...
Servírka se pokusila přede mě nacpat všechna tři jídla - pak mě ještě někdy někdo ujišťujte, že nejsem tlustá :-P - u večeře o pár hodin později ke mně přistrčila jedinou půllitrovku pití u stolu, troje hranolky, veškeré dresingy a když se o smažený hermelín přihlásila Taylor, servírka vypadala málem dotčeně. Načež mi pro útěchu donesla jeden A PŮL topinky s "masovou" směsí, zjevně proto, abych nesnědla stůl, kdyby to nestačilo...
Nějakou dobu jsme strávili na programu, kolem páté se šlo na večeři a nakonec jsme v 19:00 obsadili první a druhou řadu na Grekově přednášce. Zdálo se mi, že jsme se od Akiconu 2009 trochu posunuli, už mi to neznělo jako: do patnácti máš v hlavě seno, do osmnácti ti tam klidně může v klidu plesnivět, protože nikoho nezajímáš a kolem pětadvaceti projdeš metamorfózou a stane se z tebe zasloužilý otaku... Je mi 18, takže co má průměrný zasloužilý otaku v hlavě, to netuším, ale na Manifestu je to rozhodně pivo... Každopádně ačkoli se mi zdálo, že přednášce trošku chyběla forma, stejně jsem si z ní odnesla určitě víc pozitivního, než z té na Akiconu, po které jsem se klepala už při pouhé představě srazu brněnských otaku, hlavně z té zasloužilé části...
A pomalu se blížila noc... Neznámý brňák, který touto dobou určitě naprosto netuší, kdo já, Arisska a Sora jsme, nám předložil opravdu spoustu návrhů, počínaje konverzačními a sexuálními konče, naštěstí se ale během tak hodinky opil na tolik, že nebyl schopen nám dál slovně cokoli navrhovat a jinak to nestihl... Někdo zabral Arissčino místo na spaní, a když jsme uvažovaly, že dotyčného probudíme a odsuneme, začal naprosto příšerně chrápat, takže Arisska spala v náručí své životní lásky někde v DDR místnosti a my na spodku kotle ve spací části. Omlouvám se všem, na které jsem si lehla nebo je poslintala :-P
Ráno jsem o půl osmé provedla Zombie walk přes sál a zpět a v půli cesty jsem to nějak zapíchla a zůstala na Working!!. Potom jsem absolvovala Zombie talk s Arisskou, Taylor a Sušenkou, který byl opravdu poučný, asi jsem povídala opravdu zajímavé věci, když mi Taylor v půlce oznámila, že ještě pár takovýchhle vět a poblije mě.... :-P Nakonec jsme Taylor se zdravou lesní barvou v obličeji vyprovodily na autobus a následně se doploužily zpět do hospody. Po chvilce jsme narazily na pár brněnských otaku, kteří nám řekli, že už za chvíli vyráží zpět Brno, a protože na programu už byly jen věci (Fairy Tail), co všechny plánujem zkouknout tak jako tak, reklama nereklama, rozhodly jsme se, že se připojíme.
A když už jsme do Brna dojeli tak brzo, vyrazili jsme na obřadní zakončení do pizzerie na Římské náměstí, kde mi dokonce ani nepřistrčili všechny talíře v okolí, ačkoli se mi zdálo, že když mě číšník uviděl přicházet, byl v pokušení přistrčit mi zvláštní stůl, abych se vešla... :-P.
A tak jsme za Manifestem udělali pivní kulatou tečku s česnekem a čtyřmi druhy sýra...

Podzimní úpravy

2010-09-11T02:53:00.000-07:00

Takže aby byl můj ultimátní emo blogís zase o něco přehlednější, přiřadila jsem článkům štítky. Musím ale říct, že systém blogspot.com stopro programoval nějakej americkej nerd s pěticentimetrovýma brýlema (z profilu), co si ještě nikdy nevygooglil slovo "přehlednost" popř. na wikipedii nepochopil, co to jako je. U archivu, který je hrozně nepřehledný, si můžete prohlédnout, co jsem napsala za daný měsíc. Je v tom bordel, je tam od každého něco a samozřejmě když na blog přijde kamarád ze školy, co se nudí v informatice, v nejmenším ho nezajímají články o anime, ale zasměje se u mých emo žblemců. Pokud je ovšem najde... A anime fanoušek, se kterým mám spřátelený blog nebo sem prostě jen tak přijde, ale vůbec neví, kdo jsem, tomu je upřímně ukradený celý můj emo životopis :-P Fajn, toto teda vyřeší ty zmíněné štítky. Teď ale nakliknete štítek a zobrazí se vám 20 příspěvků pod sebou, žádný rozcestník, žádný pořádek v tom, nevíte, co tam je, nemůžete ani nic hledat, protože nevíte, co tam je, a pokud si to chcete jen tak prolistovat, upadne vám kolečko na myši než dojedete na konec... Třeba vymyslím, co s tím... zvažovala jsem možnost udělat rozcestník pro celý blog, ale za a by to docela trvalo a za b si pořád myslím, že proč bych tu měla dělat odkazový rozcestník sama, když přesně proto, abych tohle nemusela dělat pořád dokola jak debil, nemám vlastní stránky ale blog... Ještě se místo mého pro mě přehledného a pochopitelného kódu budu vrtat tady v tom phpčkem vygenerovaném humusu...
A pak je tu ještě další možnost: jsem blbá a neumím s blogspotem zacházet :-P Přičemž je to tak asi 50:50...
Ále k něčemu pozitivnímu: dala jsem se trošku do editace starších článků, takže jsem u anime vyměnila některé obrázky, aby články vypadaly trošku líp, u některých jsou nové obrázky, u některých je víc obrázků a neměly by být žádné zakázané. S těmi autorskými právy je to smrťák a občas mi ty obrázky seberou i když zveřejním zdroj, což mě teda docela štve. Každopádně v tuto chvíli už by tam neměly být žádné extra velké obrázky, které jsou přes 90% obrazovky a dole je namačkaných 5 řádků textu :-P

Shadow of the moon

2010-09-07T10:05:00.001-07:00

In the shadow of the moon,
She danced in the starlight
Whispering a haunting tune
To the night...

Velvet skirts spun 'round and 'round
Fire in her stare
In the woods without a sound
No one cared...

Through the darkened fields entranced,
Music made her poor heart dance,
Thinking of a lost romance...
Long ago...

Feeling lonely, feeling sad,
She cried it the moonlight.
Driven by a world gone mad
She took fight...

"Feel no sorrow, feel no pain,
Feel no hurt, there's nothing gained...
Only love will then remain,"
She would say.

Shadow of the Moon... Shadow of the Moon...

Somewhere just beyond the mist
Spirits were seen flying
As the lightning led her way
Through the dark...

Shadow of the Moon...

Literatura/Preference: Řetězovky

2010-09-04T11:40:00.000-07:00

Na blozích jsem našla nějaké hezké řetězáky, kdybyste se náhodou někdo rozhodli taky nějaký vyplnit, určitě napište :-) Arisska to má povinné ;-)

1) Kniha, ktorá zmenila tvoj život:
Pán Prstenů. Když jsem poprvé vzala do ruky pána prstenů, bylo mi 11 a byla jsem v páté třídě na ZŠ. Nikdy jsem nečetla žádnou slušnější literaturu a najednou jsem hltala úžasnou legendární fantasy... Především jsem ale najednou byla sama s LOTRem. Spousta lidí mi říkala, že jsem se změnila, že mi přeskočilo, že jsem s tím divná... tedy ne jen s tím... A když jsem místo do šesté třídy šla na gympl, zjistila jsem, že je fanoušků LOTRa ve třídě najednou aspoň 8 a zažili si přesně totéž. :-)

2) Kniha, ktorú si čítala viac, než jedenkrát:
Pána prstenů :-) Silmarillion, Hobit, Harry Potter - rekordní počet přečtení má 3ka, Vězeň z Azkabanu - , Zaklínač - Sága i Povídky - , Jáma a kyvadlo, Máj, Čarovná zima (jako malá :-)), Velká kniha čínských horoskopů, Velká kniha mýtů, pohádek a dobrodružných příběhů, Staré řecké báje a pověsti, Kytice, Chata v jezerní kotlině, Rychlé šípy... a další :-)

3) Kniha, ktorá ťa najviac rozosmiala:
Terry Prachett: Pyramidy. Nebo možná Čarodějky na cestách? To jsem zásadně nečetla v dopravních prostředcích, protože jsem to dvakrát zkusila a vždycky jsem se za sebe nehorázně styděla, protože jsem se furt hrozně smála :-P

4) Kniha, ktorá ťa rozplakala:
Pán prstenů, Harry Potter, Zaklínač - u toho jsem chvíli brečela tak, že jsem musela přestat číst, protože jsem na to neviděla :-D stydím se...

5) Kniha, ktorú si praješ, aby bola napísana:
Poslední díl Odkazu dračích jezdců. Už na to čekám tak dlouho a vždycky, když si na to vzpomenu, tak se hrozně naštvu.

6) Kniha, ktorú si praješ, aby nikdy nebola napísaná:
Opravdový úplný výčet mých i číchkoli jiných myšlenek ;-)

7) Kniha, ktorú práve čítaš:
Eh, no... Karla Čapka: Válku s mloky, Saint-Exupéryho: Citadelu, všechno pěkně naráz... maturita...

8) Kniha, ktorú máš v pláne prečítať:
Na větrné hůrce, poslední Artemis Fowl, Malý princ (au... u nás doma se to nějak nevedlo a ke mně se to nikdy nedostalo, ale už jsem si to konečně pořídila!), Lehké fantastično, Těžké melodično, Dámy a pánové, Otec prasátek

9) Kniha, na ktorú si hrdá, že si ju prečítala:
Svého času jsem byla hrozně hrdá na Harryho Pottera v angličtině, letos asi na knížku The Gates v angličtině, protože cizí jazyk je vždycky výzva, ale v těch jedenácti jsem byla sakra hrdá na Pána prstenů :-)

10) Kniha, ktorá v tebe zanechala najrozporuplnejšie pocity:
Proměna Franze Kafky, 1984 George Orwella

11) Kniha, ktorú by si si chcela prečítať, ale nemôžeš:
Momentálně jsem v časovém presu a musím číst na tu maturitu, samozřejmě jsem celé roky kašlala na povinnou četbu a teď to musím dohánět, takže nakupuju knížky, které budu číst, až bude konečně čas. Teď něco hoří víc a něco míň... chtěla bych číst Malého prince, ale obávám se, že na to nedojde v nejbližší době, než se prokoušu přes to, co je zařazeno v oficiálním seznamu... Podobně je na tom Na větrné hůrce, Lehké fantastično a Těžké Melodično, Alenka v říši divů (další můj smrtelný hřích ;-))...

12) Najstaršia kniha, ktorú si čítala:
Po delším přemýšlení asi... Dekameron. Já jsem žádnou opravdu starou literaturu nečetla, bohužel. Jsem docela literární barbar, ale rozhodně to hodlám napravit v nejbližších letech, protože určitě nechci, aby moje děti měly takový přístup ke knížkám, jako já, když jsem byla malá a menší, než teď. Veškeré knížky, co něco znamenají, si kupuju teď a sama, moji rodiče je nečetli a v knihovně u nás se rozhodně nevyskytovaly.

13) Chcela by sa stretnúť s postavou z nejakej knižky?
Před pár lety bych určitě okamžitě řekla ANO, ale teď si nejsem úplně jistá... myslím, že asi s Geraltem, Pipinem, Smíškem, Samem, Frodem. Ale docela hodně postav bych se asi nakonec bála, třeba Legolase, Gandalfa nebo Aragorna, Doriana Graye... nebo Humberta Humberta (pedofil z Lolity) :-D

14) Existuje nejaký človek, ktorý ti pripomína literárnu postavu?
Polovina mých kamarádek mi připomíná Humberta Humberta :-D Ne, dobře, to bylo trapné... Našla bych jednu Heromionu Grangerovou. Možná nějakého toho Legolase, Gimliho... Geralta, Yennefer... ale moc tímto směrem nepřemýšlím. Jen mě někdy napadne: ten se vážně zachoval jako ..... (literární postava, ne vulgární pojmenování :-P)

15) Existuje konkrétny výtlačok knižky, ktorý by si rada aspoň držala v ruke?
Nejstarší vydání veršované Eddy :-)

4 knihy které mě dostaly:

Pán prstenů

Harry Potter: Vězeň z Azkabanu

Zaklínač: Věž vlaštovky

1984

4 kapely, které mě chytly hned prvním poslechem:

Nightwish

Epica

Ensiferum

Tokio Hotel

4 státy, které bych chtěla procestovat:

Skotsko

Japonsko

Finsko

Norsko

4 nejoblíbenější sporty:

plavání

lyžování

ježdění na kole

šachy :-P

4 místa, kde se mi nejvíc líbilo:

Skotsko - severní pobřeží

Orkneje

chata

Cromarty

4 blogy, které můžou pokračovat:

:-) kdokoli, nikoho do ničeho nenutím

Science Fiction (povídka)

2010-08-29T02:54:00.000-07:00

Tento obrázek mě a Soru naprosto fascinoval a vznikla z toho zcela nová zápletka. Prakticky společně jsme vymyslely povídku, kterou jsem splácala a pojmenovala "Science fiction". Povídka obsahuje erotiku, nechutnosti, Boys love,jeden z protagonistů je masochista a zkrátka není tak úplně vhodná. Ještě nikdy jsem se nedostala v žádné své povídce tak daleko, vyloženě sex tam ale není. Verze, kterou teď zveřejním, je v zásadě pracovní. Je ještě bez korektury a určitě jsou v ní nějaké chyby nebo hlouposti, které budu muset teprve odladit. Stejně jsem ji ale musela zveřejnit. Zdá se mi, že teď je tak akorát počasí a atmosféra na něco takového... Co se pairingu týče, je to Bill Kaulitz a Gustav Schafer. Kdyby se vám povídka líbila, možná bych ji přidala jako oneshot na twincest blog, pochopitelně ale po korektuře.

Když moje kariéra bubeníka konečně skončila, nečekaně, z ničeho nic, bolestivě a prakticky ze dne na den, chvíli jsem nevěděl, co budu dělat. Vždycky mi bylo všechno tak nějak jedno, nechával jsem se vláčet za ním. A najednou jsem byl sám a musel jsem něco dělat. Rodiče mě naštěstí vzali znovu domů a já se rozhodl studovat vysokou školu - literaturu. A z celebrity se do roka a půl stal nudný průměrný student s nudným životem, několika málo přáteli ale velmi velmi extraordinérním přítelem…

V druhém semestru prvního ročníku jsem dostal zadání na nepřímý popis osoby. Zcela neohraničené téma, ničím blíže neurčené. A najednou jsem nevěděl, koho popisovat. Rodiče, blízké, přátele… nebo jeho? ON byl pro mě vždycky něčím víc… Znal jsem ho od malička a vždycky pro mě hodně znamenal, dlouho jsem ale nevěděl, jak moc. Věděl jsem ale, že kdyby si přál cokoli, absolutně cokoli, splnil bych mu to. A to z našeho vztahu udělalo zvěrstvo, o jakém je těžké jen mluvit, natožpak psát.

Od malička byl geniální, prostě geniální. Pohyboval se mezi nebezpečnými lidmi, vědci, chemiky, biology, fyziky, informatiky, experimentátory… Byli to lidé, co neznali zákony – ani psané, ani nepsané, ani fyzikální. Pro ně byl svět velké dětské hřiště napěchované hloupými malými dětmi, které nemají z ničeho rozum a potřebují neustále vodit za ručičku. A oni je vodili moc rádi… tam, kam sami potřebovali. Nejdřív jsem si myslel, že se Bill přidá k těmto zlobivým dětem, opak byl ale pravdou. Okamžitě zapadl mezi smetánku. Byl prostě geniální, měl skvělý postřeh, vynikající nápady, byl kreativní a byl přitažlivý. Kam jednou přišel, tam se na něj nikdy nezapomnělo. Postupně získával víc a víc přátel, až nakonec skončil ve spárech samotného šéfa. Nebo šéf v Billových? Jabba (jak se tomu proslulému stvoření, které ovládalo pravděpodobně veškerá odvětví vědy na úrovni, kterou bych nejpřesněji klasifikoval jako děsivou, přezdívalo) se našel v Billovi a Bill v něm. Trávili spolu hodiny, dny, měsíce… a já jsem žárlil jako blázen. Třikrát jsem si nechal obarvit vlasy, pětkrát kompletně vyměnil šatník, dokonce jsem zhubl, nakonec ale v depresi zase znovu přibral – to všechno proto, aby si mě všiml. A všechno marně.

Jednou večer přišel a jeho oči nezářily jen nadšením. Přeskakovaly po nich malé jiskřičky a na světle se celé nepřirozeně leskly. Nechal si je přeleštit… ten blázen si nechal přeleštit oči! Nechal na sobě udělat pokus s úpravou lidské tkáně, který společně vymysleli. On to opravdu udělal! Nemohl jsem se do těch odporných lesklých věcí s nepřirozeně ostrým a barevným viděním ani podívat. Často jsem přemýšlel, co vlastně vidí. Kdybych se ho zeptal, jakou barvu očí mám, co by odpověděl? Ale strach byl naštěstí silnější a já se nikdy nezeptal.

Po očích přišly ruce, odporné kovové ruce s dlouhými drápy. Po rukou nohy. Po nohou prodloužení páteře. V duchu jsem si říkal, jaký zlomek jeho těla ještě zůstává původní. Šestnáctina? Když se změnil na mechanickou zrůdu a po menší úpravě hlasivek konečně odstřihl minulost, kapela přestala existovat.

Ve starém bytě nad nahrávacím studiem, v našem skladišti, jsem nechal několik hloupostí; svoje první zlomené paličky, čepici a sluneční brýle, aby mě fanoušci nepoznali, koženou bundu, kterou jsem Billovi půjčil jednou v dešti, staré tenisky, pásek od kalhot (pane bože, jak na tohle došlo?), řetízek na krk…

Když jsem si je přijel vyzvednout, před domem stálo Billovo auto. Zlehka jsem se opřel do dveří a ozval se malý krámkový zvonek. Bill sebou poplašeně trhnul a na mé tváři se objevil ten nejšťastnější úsměv snad za celý můj život; za posledních pár let rozhodně ale možná ho předčilo, když jsem v pěti letech dostal plyšového Toma a Jerryho v životní velikosti. Naplno mě zasáhlo, že je pořád ještě člověkem schopným něčeho tak lidského naivního a roztomilého jako je leknutí, že jsem měl co dělat, abych se na něj nevrhnul. Nikdy nevěděl, čeho jsem schopný… A doufal jsem, že to ani nezjistí.

Vyměnili jsme si pár slušnostních frází a já zatím hledal svoje zatloulané poklady a skládal je do malé přepravky. Bill už tu byl dneska po páté - všechny jeho věci zkrátka nemohl nacpat do auta, nebyl je ochoten složit nebo něco podobného – a tak musel jet tolikrát. A já mu poprvé v životě nevěřil. Něco tu nehrálo. Jeho auto o velikosti malého elegantního kamionu by pobralo půlku bytu hned napoprvé, on sem ale musel pětkrát. Svedl jsem to na jeho zálibu v řízení a dál o tom nepřemýšlel.

Všechno do sebe zapadlo v okamžiku, kdy jsem se hlasitě rozloučil a udělal několik kroků směrem ke dveřím. Dva kovové pláty o sebe zvonivě uhodily a vydaly jediný čistý tón. Vzápětí se veškerý obsah mé přepravky válel po zemi a mezi věcmi jsem zcela bezbranný ležel v objetí dvoumetrového monstra, které mrazilo a hřálo zároveň. V okamžiku, kdy mě políbil, jsem se několik sekund nedokázal soustředit na to, že se konečně splnil můj životní sen, ale mým mozkem proběhla jediná vlezlá myšlenka: “On má ještě jazyk z masa?”

Prosil mě, abych ho neopouštěl. Nikdy neměl přítele ani přítelkyni, vždycky byl sám, a nakonec se rozpadla i kapela. Nikoho už nemá (A váš vědátor je vzduch, pane osamělý?). Věří mi a kdyby měl někdy s někým mít skutečný vztah, bylo by to se mnou. Prosily mě jeho ruce, jeho tělo, jeho ústa, jeho vlasy, jeho tváře… ale oči ne… Oči, které jsem miloval celý život, o kterých se mi tolikrát zdálo, se jen mrtvě leskly. Neříkal jsem ano s lehkým srdcem, ale nikdy jsem nemyslel na nikoho jiného než na něj a vedle sebe jsem si ani nikoho jiného nedokázal představit.

Chodil za mnou do bytu k rodičům a já za ním do jeho malého kamrlíku připomínající benzinku nacpanou do čtyř stěn. Někde odkapával olej, nejrůznější chemické značky pokrývaly veškeré speciální povrchy, na které bych nesáhl ani v kovových rukavicích a mezi tím vším stála obrovská široká postel. Tady byl šťastný a já si časem zvykl.

Netrvalo to moc dlouho, taky jsme se znali roky, a chtěl se mnou spát. A přesně toho jsem se děsil. Když jsem mu centimeter po centimetru odhrnoval látku z rukou, bál jsem se jako ve skautu na stezce odvahy. A taky jsem měl čeho. Mezi jeho kovovou paží a torzem byl jakýsi nechutný kožnatý šev. Promaštěná ale zjevně už mrtvá kůže přesahovala asi o centrimetr přes kov a pod tou světloučkou kůží prosvítal ledově modrošedý kov, nejspíš titan. Přesně takto vypadaly i jeho nohy. A úpravy došly mnohem dál. Celé nohy měl mechanické, což jsem věděl, ale s prodloužením páteře se pojila take úprava kyčlí. Oba klouby už neměl původní, ale tentokrát se tatáž mrtvá uměle promaštěná kůže táhla přes celé odporně modré lesknoucí se klouby. Tolikrát jsem ho svlékal pohledem a najednou jsem ho pohledem velmi toužebně oblékal… Ale miloval jsem ho…

Zase sentimentálně vzpomínám? Popis popis popis… řekne se nepřímý popis a já beztak přemýšlím jen o NĚM. Mohl bych vůbec psát o někom jiném? Ne. Je to nepřímý popis, nemusím psát o jeho stále osobité a netradiční vizáži, o jeho vlasech – dlouhých, černých, bíle promelírovaných dredech, ne. A takhle ho ani nikdo nepozná. Nikdo nevěděl,do jaké míry se tou mechanickou stvůrou skutečně stal. Na první pohled to tolik patrné nebylo, vyjma rukou. Beztak se o nás chvíli poté přestalo mluvit a nejspíš o tom, co se skutečně stalo, nakonec věděly jen nejskalnější fanynky.

Uvařil jsem si kafe a pomalu se rozvalil do masážního křesla před mým notebookem. Dostal jsem ho od Billa. Zlehka jsem na něj položil dlaň, obrys dlaně bliknul a notebook zaplavila tyrkysová záře. Moje oblíbená barva. Monitor se automaticky vysunul do ideálního úhlu pro mé oči a počítač se bleskově spustil. Po tisícé mě zase vyděsilo, že přesně ví, jaký program budu potřebovat. Otevřel se textový editor, který pro mě vytvořil Bill. Objevilo se pár sladkých frází, které jsem si v duchu představoval, jak mi do ucha šeptá jeho staré já, a vzápětí se v rohu objevila jeho maličká fotka s bublinkou “nápověda”. Usmál jsem se. On byl zkrátka všude se mnou.

Jak nepřímo popsat šíleného krásného geniálního talentovaného roztomilého a nelidského masochistu? Tohle bude na dlouho…

“Ležel ke mně zády a já ho lehce hladil po břiše. Druhou rukou jsem tiše vyťukával hravou melodii na jeho kovové zápěstí, na jehož hladkém lesklém povrchu se odráželo světlo pouliční lampy. Moje krátké a přesto ostré nehty přejely přes jeho břicho a zanechaly za sebou zarudlou stopu. Prohnul se jako luk, tišě vzdychnul a otočil se ke mně čelem. Oči se mu vášnivě zaleskly když jsem zabořil špičáky do jeho útlého krku. Pečlivě jsem se vyhýbal jeho mechanickému ramenu.
Bolestivě jsem stisknul jeho ušní lalůček mezi rty a vzápětí I mezi zuby. Kolenem jsem lehce zavadil o jeho klín a vzápětí jej surově nacpal mezi jeho nepřirozeně tmavé a lesklé nohy, jejichž dotek tolik studil na mém vlastním obnaženém stehně. Sesul jsem se o pár desítek centimetrů a téměř jsem prokousl jeho jemnou kůži na podbřišku. Ještě několik hlubokých škrábanců a kousnutí, dokud jsem si nebyl jistý jeho vzrušením, vzápětí jsem se zvedl z postele a tichým drsným hlasem jsem mu sdělil, že si jdu uvařit kafe. Nečekal jsem na jeho odpověď a odešel.

Zrovna když jsem do hrnku naléval trochu mléka, objevil se ve dveřích. Stát nemohl, a tak se plazil jako pes po čtyřech.

“Co je?” Zeptal jsem se přezíravě a nevěnoval jsem mu jediný pohled…

“Já… já…”

“Neumíš mluvit? Vymáčkni se. Pokud nic nechceš, neotravuj mě. Mám žízeň.” Jeho oblíbené divadlo…

“Ale… když…”

“Nějaké slušné slovo by se tam nenašlo?”

“Nemůžu… to… vydržet…”

“A co já s tím?”

“Prosím… Prosím!”

Pomalu jsem zamíchal kafe a napil jsem se. Spálil jsem si jazyk, ale kdybych to dal najevo, úplně bych zkazil atmosféru. Když jsem si ho přitáhnul a moje nehty přejely přes jeho mechanickou ruku až na jemnou kůži na předělu mezi kovem a masem, vzdychnul a úplně se uvolnil. Posadil jsem ho na linku, přesně na ostrou hranu, a uhodil jsem jeho hlavou o skleněnou skříňku. Jeho kovové prsty obtočily vodovodní baterii když jsem konečně udělal to, proč se tu jako nejzoufalejší děvka plazil po nevytřené podlaze (v duchu jsem už viděl jak bude za několik hodin znechuceně leštit špinavá kolena).

Po hodině a půl jsem ho poškrábaného, pokousaného, plného modřin, rozlámaného a dokonale šťastného donesl na sedačku v obýváku, kde okamžitě usnul. Byla moc úzká, za ním jsem si lehnout nemohl. Natáhl jsem si vedle pohovky karimatku a pro jistotu ho vzal za ruku. Nenáviděl, když se budil sám, pan velký masochista.

Nemohl jsem spát, neustále jsem se převaloval a házel sebou. Nemohl jsem z hlavy pustit jeden z jeho výrazů, který jsem na jeho tváří rozhodně neviděl poprvé. Bylo to v okamžiku, kdy jsem mu rádoby nedopatřením vylil několik kapek vařící vody na rameno, címž jsem si vysloužil tak hlasitý sten, že jsem od sousedů nečekal pozdrav ani třetí týden po tomhle šíleném zoufalém vášnivém zážitku…

Ale kdy to bylo předtím? Kdy už jsem ho v minulosti viděl? A náhle mi svitlo…

Flashback

Omotal nohy kolem mých boků a já ho zvedl. Pomalu jsme se šourali směrem k balkonu. Byly dvě hodiny ráno, všude naprosté ticho, klid, široko daleko nebylo nikoho vidět.Posadil jsem ho na ledově studené kovové zábradlí, uslyšel jsem, jak o něj o několik centimetrů níž zazvonily i jeho kotníky, a on se okamžitě prohnul v zádech. Celá polovina jeho těla visela ve vzduchu a od pádu ho dělilo jen moje pevné sevření.V doširoka otevřených očích se mu odrážely hvězdy a ne jen ty… především ta hrozná touha přeměnit vlastní zátylek na krvavou kaši, která ho okamžitě vzrušila k nepříčetnosti. V jednom okamžiku na mě vrhl přesně tentýž roztoužený prosebný pohled maličkého dítěte, které chce zkusit, jestli nepoletí. Chtěl, abych ho pustil. Ale já už věděl, že se konečně objevilo přání, které mu ani já nesplním..

“Miláčku, víš… ať už tě to láká jakkoli, nezapomeň, že tohle zažiješ jen jednou…”

Konec flashbacku”

Byl jsem unavený. Můj geniální přístroj to okamžitě rozpoznal a taktak jsem stihl stáhnout ruku z klávesnice, než se sám zaklapl. Musíš to ještě doladit, miláčku, pomyslel jsem si a vydal jsem se do kuchyně umýt hrnek. Při pohledu na kuchyňskou linku jsem se musel pousmát. U rodičů by mě toto s Billem nikdy nenapadlo dělat a on doma žádnou linku neměl. Škoda…

Ve čtyři odpoledne jsem měl sraz se svojí garantkou v kabinetě. Přesně 16:00 jsem rozrazil dveře a usadil se v měkkém křesle. Postarší dáma se posadila do křesla proti mně a v ruce svírala dva jasně bílé hustě popsané papíry. Měl jsem co dělat, abych se nerozesmál, když zaznělo hodnocení:

“Na mě je tam trochu moc erotiky, ale jinak pěkná science fiction, pane Schafere.”

II. Hudební klipy?

2010-08-25T15:34:00.000-07:00

Pokračování článku o Hudbě, tentokrát z trošku jiného pohledu.

Většina z nás má své hudební miláčky, svoje idoly, oblíbené interprety, interprety, ke kterým má neutrální vztah, interprety, které nemusí a interprety, které nemůže ani slyšet. Jejich výběr je naprosto nahodilý a mnohdy není ani nijak racionální. Mně se odjakživa líbil metal - mám k němu blízko, často v něm najdete fantasy témata, je přitažlivě epický nebo dojemně lyrický, výjimkou nejsou složité propracované instrumentální doprovody a také zpěvačky/zpěváci s naprosto fascinujícími hlasy. Příklad?

Metal poslouchám přinejmenším čtyři roky - prakticky celou dobu, co mám ve svém hudebním výběru opravdovou páteř. A co Tokio Hotel??? Dokud jsem poslouchala metal, nenáviděli mě všichni ti, co poslouchali pop, rock a hip hop. Když jsem ale začala poslouchat Tokio Hotel, začali mě exemplárně nenávidět i všichni ti, co poslouchají metal. Copak bych já, která visím na tom, aby mě okolí mělo rádo, dobrovolně udělala tohle? Já si jen nemůžu pomoct. Oni jsou prostě na stejné notě jako já. Je jim 21, jsou mi věkově blízko, spoustu věcí vidí podobně jako já. A spoustu věcí podobně cítí. Z Phantom Agony od Epicy mi půjde mráz po zádech, z Kneel to the Cross od Agalloch se mi postaví chlupy na rukách, ze Spiders od System of a Down se na koncertě zblázním, ale u Reden a Down on you od Tokio Hotel se budu upřímně smát, u Vergessene Kinder a 1000meere budu brečet. Vidíte v tom nějaký mozek? A neřekla bych, že bych v tom byla sama - tentokrát to myslím obecně, ne jen na Tokio Hotel :-)
Ale lehce se posuneme - a tady začíná část názorů, které jsme prodiskutovaly s Arisskou. Tito lidé, interpreti, celebrity, ti nás v mnohém ovlivňují a inspirují. Vždycky se najdou vyvrhelové (jako já), ale dříve byl mainstream, to, co něco říkalo prakticky každému, v rukou krásných oblíbených populárních milých hvězd, které rozdávaly úsměvy, příjemně zpívaly a měly relativně nevinný projev. Samozřejmě, nebylo tomu tak vždycky - generace Elvise Presleyho - bylo tomu tak ale ještě v relativně nedávné době, před deseti, dvaceti lety. Vlna takovýchto celebrit následovala po hippies, Elvisovi, Freddiem Mercurym a této převratné éře; době lidí, kteří měli zcela otevřený přístup k sexu, drogám, homosexualitě, střídání sexuálních partnerů (ehm, jak to taky s mnohými dopadlo, že...)... možná znáte takový ten krásný pojem "volná láska"... Následovalo ale období prakticky opaku, kdy se spíše propagovaly "slušné" celebrity. Teď se ale vracíme do doby detabuizace a mnohdy se skoro nestačím divit. Sex, homosexualita, fajn, ale co Sado Maso sex? Bondáž? Fetiš? Být otevřený a vyhýbat se pokrytectví je fajn, těm "slušným" celebritám děti taky nedonesl čáp, ale vyloženě fetiš?
A teď se ke slovu dostane věta o ovlivňování a inspiraci. Arisska řekla přibližně toto: "Když nás k tomu, jací jsme, inspirovali ti slušní, milí a oblíbení, jak proboha skončí ti, kterým osobnost formují zrůdnosti, scény s bičíky, upnutými latexovými oblečky, které mají spíše odhalovat, HroBeSo (oblíbená hra našeho chemikáře - Hromadná bestiální soulož) apod., ???" Zjednodušeně bych přešla k tomu, že teď jsme vzácnější my, co koukáme na ty perverzárny, čteme yaoi povídky a yaoi mangu, SM.... a my jsme tou menšinou mimo mainstream. Časem se tento poměr otočí a výjimečným, mimomainstreamovým a tím něčím novým a jiným bude právě ta oblíbenost, přátelé, spořádaný vztah, normální rodina, normální zájmy... Přijde doba, kdy se toto, čemu se většina z nás vysmívá jako nudnému, konvenčnímu, klasickému, stereotypnímu, prostě normálnímu, stane nenormálním. Ale co, až bude normální být perverzní úchyl, co svazuje partnera při sexu koženými pásy, bičuje ho a ještě je z toho totálně odvařejnej?
Problém je ale taky v tom, v jakém věku se tohle k člověku dostane. Každý máme období života, kdy jsme hrozně ovlivnitelní, nemáme z věcí rozum a když je vidíme, zkrátka je přijmeme jako normální. Když nám je třeba kolem deseti let... Dovedete si představit člověka, co si myslí, že sex vypadá takto?

Jasně, později zjistí, že to může být i jinak. Ale hluboko uvnitř má zafixované, že správně je to takto. Upřímně řečeno, mně se líbí písnička, klip, stylizace mi přijde zajímavá, ale vím, že toto je jiné. Že toto není normální tak, jako to, co považujeme za normální teď. Jako ideální muž snů mi nepřipadá podivně ostříhaný svalovec nacpaný v latexu a připoutaný k posteli, která vypadá jako kus nábytku ukradený z koncentráku. Jako většina z lidí, co jsou k sobě upřímní, mám taky svoje úchylky, ale uvědomuju si, že jsou to úchylky. Ale co desetiletá holčička, co momentálně kouká na takový klip, jako já? Až jí bude 18, jak se na tyhle věci bude koukat?
Dalším "překračováním pravidel", opět krásným příkladem Lady GaGa, je stylizace do zrůdy.

Neříkám, že to není zajímavé a nápadité. A neříkám, že se mi to nelíbí. Jen se mi pořád zvedá žaludek z křivení těch ruk, to je nechutnost. Na čem jsme se shodly s Arisskou, to je taky upálení chlápka na konci. Mrtvol už jsme v televizi a filmech viděli tolik, že už se ani tolik nedivíme, ale pořád mi to přijde brutální. Samo o sobě je to zajímavé, ale co když to začneme brát vážně, jako příklad, jako inspiraci? Sama na sobě vidím, jak se nechám ovlivnit. Nikdy se mi nelíbily spony na páscích apod., Bill nosí opravdu krásné spony - jedna mi teď leží v tašce u postele. Bill nafotil photoshoot s bílým vzorovaným tričkem s takovými středně nechutnými obrázky vnitřních orgánů. V koupelně na ramínku mi visí bílé tričko s velkým motýlem, který má podobné barvy a z dálky to Billovo trochu připomíná. Proč jsem vůbec začala s malováním a udržováním nehtů, které mě celý život absolutně nezajímaly a nosila jsem je okousané a krátké? Billovi se líbí hezké ruce... Teď si představte tu holčičku, co nakupuje pouta, biče, latex, provazy, zařizuje si pokoj jako vězeňskou celu, spi v rakvi s nasvaleným úchylem navlčeném v SM oblečku...

I. Hudba?

2010-08-25T14:06:00.000-07:00

Tak s tímto článkem budu určitě vypadat, že nemám co psát a opisuju témata ostatních blogů. Shabota má na blogu podobné téma (mimochodem, ten chlápek se jmenuje Andrea Bocelli - promiň, nechala bych to, ale je to jeden z mých oblíbených tenorů a aji jsem od něj cosi zpívala...), ale já jsem si na něj taky přišla po svém. Konkrétně mě napadlo u klipu Lady Gaga - Alejandro, který jsme řešily s Arisskou. Tento článek rozhodně neobsahuje pouze moje myšlenky a nápady a hodlám to zdůrazňovat kdykoli na to přijde, protože nerada frajeřím s cizím slušně fungujícím mozkem na svém prohnilém a perverzním blogu v čele s CHORÝM mozkem :-P. Další inspirací byla "SEB"ova přednáška na Advíku, který mým mozečkem proplouvá už bezmála měsíc. Na ní totiž přišlo na obvyklou situaci, kdy přednášející něco řekne, já nesouhlasím, ale v první chvíli nevím, co se mi na tom vlastně nezdá, v druhé nevím, jak to vysvětlit, ve třetí se bojím, že mě Seb umlátí, zfackuje, sežehne plamenometem nebo jinak exemplárně vysvětlí, že jsem se tak trochu spletla... a ve čtvrté stáhnu ocas mezi nohy a poslouchám jako pravý velký nezastrašitelný ultimate seme.
Nejdřív bych ale začala tématem spíše technickým a lehce nudným, možná jsem o tom už dokonce někde psala, nejsem si jistá. Každopádně Seb se zmiňoval o dvou zásadních věcech: elektronické pozměnění, mnohdy naprostá přeměna, zvukové stopy a s tím související balamutění hloupého lidského mozku pomocí levných fyzikálních triků.
Na úvod bych řekla asi toto: náš mozek je denně oblbován vším možným a nijak zvlášť nám to nevadí. Příklad: kamarádi, zrcadlo, váha, počítač, miliony optických a dalších fyzikálních jevů... Přestali byste používat PC jen proto, že to, co vidíte na obrazovce, nejsou skutečně barvy, ale pouze správná intenzita kanálů RGB, které jednoduše zblbnou vaše barvocitné čípky? A pokud vám nevadí toto, proč by vám měla vadit hudba, které stejně jednoduše zblbne vaše ucho?
Tento trik je postavený na pasážích, kde jsou pouze nemelodické výkřiky apod. a v konfrontaci s nimi obvykle sladká chytlavá melodie. Melodie vám přijde mnohem sladší, melodičtější a chytlavější, než by vám přišla bez toho zbytku, což má na svědomí kontrast. Typický příklad: Rihanna - Umbrella. Staré známe Ella-ella-ella-ella-e-e-e... Mně se to taky líbilo, o to nic... Lady GaGa - Bad Romance... Ano, toto je trik, vážně to tam není jen tak. Samozřejmě to není tak, že by si to sama interpretka vymyslela s účelem dostat lidi. Někdo někomu vysvětlil fyzikální princip, ten někomu dalšímu popsal, jaký to má vliv na lidi, ten to poslal někomu, kdo skládá, ten to zdůraznil někomu, kdo textuje a tak vznikly tyhle hity s obrovským vlivem doslova na lidské mozky. Tohle je takový podvědomý like, když si ty hity trošku naposloucháte, budou se vám líbit, nebylo by přirozené, kdyby nelíbily.
Toto jsou fakta. Na druhou stranu, je tohle špatně? Člověk si po celou dobu své existence snaží přivodit nějaké příjemné pocity. Někdo kouká na porno, někdo na sumo, někdo na býčí zápasy, někdo jezdí F1, někdo zpívá; k tomuhle ale patří i obyčejné věci, jako objetí, držení se za ruce, milování.... Všechno má v konečném důsledku stejný účel. Proč si ale podobný pocit nepřivodit takto? Je to snadné, může to udělat každý, kdykoli, kdekoli.... Argumentovat se dá tak, že takový zážitek v zásadě není opravdový, ale co je opravdové? Spoustu lidí drží při životě fantazie, sny, představy... a copak to je realita? Přesně tak, jako chytře složená písnička, jsou v našem mozku. Je ten, kdo vymyslel tuto metodu, tedy génius nebo zmrd? Samozřejmě, určitě na tom vydělal hrozné prachy on, nahrávací studia, interpreti, technici a my fanoušci za to hrozné prachy utratili, ale je to smysluplná investice? Jen je nakonec snazší a jistější koupit si CD než dárek pro člověka, do kterého jsem zamilovaná/ý, ale může mě odmítnout nebo opustit...
K dalšímu ze svých tří témat, tentokrát tomu asi nejtechničtějšímu: elektronická úprava zvukové stopy. Když vytvořím nahrávku svého hlasu na PC, bez ohledu na kvalitu mikrofonu a nahrávací technologie budu zní úplně jinak, než ve skutečnosti. Hlasu i ostatním nástrojům bude chybět další rozměr, šířka... dokonce i barva se změní. Elektronicky můžu hlasu tyto vlastnosti dodat a přiblížit se znovu k realitě. Problém je v tom, že člověk je marnivý nenasytný tvor, který nechce vystavovat svoje nedostatky, a když už se dá do úpravy, obvykle zajde dál, než kam by měl. Tady mi to trošku ujelo, tady je to trošku rozklepané, tady mi docházel dech.... toto na konečné nahrávce nepoznáte. Teoreticky to tak být nemusí, prakticky to tak je. Proto je těžké poznat, který interpret umí zpívat nebo hrát, a který dobře produkovat. Navíc o nedostatcích a popřípadě způsobu jejich nápravy může rozhodnout taky producent, třetí osoba, bez ohledu na interpreta. Ve svém zájmu bychom si měli zjistit, kdo dělá produkci a postprodukci předtím, než půjdeme na koncert.
Navíc, lidi si v tomto ohledu neskutečným způsobem přestali věřit. Jedna ze školních kapel u nás hledala zpěvačku a jeden kamarád mě navrhl, tak si se mnou šli promluvit a chtěli moji nahrávku. Poslala jsem jim jednu ze svých nahrávek a okamžitě mi bylo zdůrazněno, jak jsem to přehnala s efekty vibrata. Oni mi prostě nevěří, že takhle zpívám. To, že to nezní přirozeně, je otázka špatné techniky, ale zkrátka mi nevěří, že takto opravdu zpívám. Ale můžu se vůbec v dnešní době bránit tím, že takovéhle předsudky nejsou fér?

Vyznání :-D

2010-08-24T13:03:00.000-07:00

Miláčku, miluju tě, i když vypadáš jako chodící reklama na koncentrák <3

Vladimir Nabokov: LOLITA

2010-08-24T02:56:00.000-07:00

Obsahuje Spoilery!

Popis:
(podle přebalu knihy Nabokov, Vladimir. Lolita, vydání třetí, Paseka, Praha a Litomyšl 2007)

Lolita, Lola, Lo, Lolitchen, Lottelita... Samotné jméno titulní hrdinky a jeho proměny, vyvolávající hravé i trýznivé asociace, naznačují od prvních řádek Nabokovova nejslavnějšího románu míru obsese jeho vypravěče a protagonisty Humberta Humbera mladičkou Dolores Hazeovou, zároveň ale i nekonečnou prchavost předmětu jeho vášnivého a zničujícího citu.
Bolestná, šokující i dojemná zpověď čtyřicátníka Humberta o bezmezné erotické posedlosti kouzlem dvanáctileté "nymfičky" a jejích tragických důsledcích dokáže i bezmála půlstoletí po svém vzniku zasáhnout čtenáře otevřeností a důsledností, s níž otevírá a rozvíjí své tabuizované téma, s odstupem času jej však stále výrazněji oslovuje jako to, co vždy představovala především: mistrovsky komponované mnohovrstevnaté pojednání na téma vášně, lásky a hříchu, vycházející z bohatého kulturního zázemí a překypující pro Nabokova typickou slovní virtuozitou, ironií i humorem.

Z tohoto kvalitního a oduševnělého díla se mi zvedl žaludek poprvé na straně 1, kde se podobně jako na přebalu objevují nejrůznější přesmyčky a zdrobněliny přezdívky Lolita, podruhé na straně 23 kde autor vysvětluje pojem "nymfička". Z toho pojmenování mi do teď jde mráz po zádech. Ale k tomu až za chvíli.
Příběh románu je dá se říci notoricky známý, existuje dokonce i jeho filmová podoba, přesto jsem o něm do nedávné doby neměla tušení. Když jsme se v literatuře dostali k meziválečnému období v Rusku, došlo i na tohoto velkého autora, který ale psal v exilu. Emigroval do Francie a později do USA. Proč se o tom zmiňuji? Pochopitelně ne proto, abych ukázala, kolik si toho pamatuju jako velkej hustej macho. Ale k tomu také až za chvíli.
Humbert Humbert, hlavní hrdina románu pocházel z Francie a odešel do USA po svém prvním rozvodu. Vyrostl ve Francii, odešel do USA. Kde jsem jen slyšela podobný příběh?
Humbert v dětství zažil svůj první vztah, bylo mu 13 let, holčičce 12, který k mému neskutečnému zděšení opravdu skončil ne zrovna v posteli, ale na osamocené pláži, rozhodně ale ne držením za ručičky. Holčička o pár let později umřela na tyfus tuším a Humbert rezignoval na veškeré vztahy. Bohužel pro něj ale krásné a přitažlivé zůstaly pouze ty malé holčičky...

Nyní mi dovolte vyslovit následující myšlenku. Ve výseči mezi devíti a čtrnácti lety se setkáváme s dívkami, jež jistým očarovaným poutníkům, dvakrát i mnohokrát starším, než ony, odhalují svou pravou podstatu, která není lidská, nýbrž nymfická (to jest démonická), a já navrhuji, abychom tato vyvolená stvoření pojmenovali "nymfičky".
Čtenář si všimne, že pojem časový nahrazuji pojmem prostorovým. Rád bych totiž, aby čtenář chápal "devět" a "čtrnáct" jako zřetelné obrysy - zrcadlové pláže a růžové skály - čarovného ostrova, který obývají tyto nymfičky a jejž obklopuje širé moře zahalené v mlžném oparu.

strana 23-24, Nabokov, Vladimir. Lolita, vydání třetí, Paseka, Praha a Litomyšl 2007

Přečetla jsem všechny možné druhy odporných perverzních yaoi povídek, twincestů, incestů, bara, rejpů, SM, na Advíku 2009 jsem se marně snažila zakrývat si oči při všech třech dílech Boku no Pico a trojhlasně jsme prosily o cenzuru v podobě černého čtverečku přes CELOU obrazovku, ale slib je slib a musely jsme to dokoukat. Shonen maid Kuro-kun je z té samé série. Ale jsem si jistá, že jsem se nikdy u ničeho neotřásala takovým hnusem jako u Lolity. Když čtyřicátník Humbert několikrát denně do postele tahá dvanáctiletou holčičku, pořád se mi dařilo se s tou představou nějak vyrovnat. Jestli jsem se ale přes něco nemohla přenést, byly to jeho nechutné úvahy, jeho touha po dalších "nymfičkách", nechutná scéna, kdy Lolitu za peníze přiměje "vsunout ruku pod lavici", když ji navštíví ve škole a spolu s ní ve třídě objevi ještě jinou "nymfičku". A takové konstelace se přece musí využít... Někdy jsem Lolitu musela i na celý den nechat jejímu hroznému osudu v rukou pedofila s psychickými problémy a na chvíli zapomenout na to, že skutečné případy pedofílie nejspíš nebudou ani zdaleka tak nevinné, jako tento.
Teď přišel ten pravý čas vysvětlit, proč mě tak vyděsila lehká podobnost příběhu Humberta Humbera a Vladimira Nabokova. Musím říct, že kdyby byl tento román autobiografický, nepřežila bych to... Asi bych si tou knihou rovnou ještě na chatě, kde jsem ji rozečetla, zatopila. I když ještě by z toho byla pedofilní kamna a dalo by se v nich topit jen mladými stromky.... Naštěstí ale v jejich životním příběhu je značný rozdíl a román autobiografický není,

V USA, kam Humbert emigruje z Evropy, se jako podnájemník nastěhuje do velkého domu vdovy Charlotty Hazeové, která žije sama se svou dcerou Dolores. Dolores, Dolly, Lo, Lola, Lolita... Humbert se do své Lolity zblázní a svým chtíčem obšťastňuje stránky malého deníčku, který poctivě zamyká v přihrádce ve své pracovně. V období letních prázdnin Lolita odjíždí na dva měsíce do tábora. V den odjezdu Humbert obdrží dopis se sáhodlouhým vyznáním, v první chvíli má dojem, že od Lo, po chvíli ale pochopí, že od její matky. Charlotta se chce za Humberta vdát, pokud se ale Humbert nechce stát jejím partnerem, žádá ho, ať okamžitě opustí dům a už se s ní nikdy nesetká. Nesetká se s Charlottou, ale především přijde o svoji milovanou roztomilou malou Lo...
Svatba se slaví v tichosti a bez Loiny přítomnosti a o dva měsíce na chlup stejně také Charlottin pohřeb. Charlotta v žárlivém záchvatu objeví Humbertův deníček a uvědomí si, proč si ji Humbert doopravdy vzal. V afektu rychle sepíše několik důležitých dopisů, musí zabránit tomu, aby se Humbert a Dolores znovu setkali, ovšem nerozvážně se vrhne do silnice cestou k poštovní schránce a srazí ji auto. A dopisy nikdy nenajdou svého adresáta... A Lolita jako sirotek skončí ve spárech Humberta Humberta, kterého vzápětí sama svede.
Lolita a Humbert se jako milenci vydají na cestu USA během které neustále tají svůj nezdravý vztah. Humbert vystupuje jako Lolitin otec. Lolita nechodí do školy, pouze spí s Humbertem a pomalu ale jistě se morálně rozpadá. Chybí jí rodiče a chybí jí někdo, kdo by na ni myslel více jako na člověka než na pouhý objekt sexuální touhy. Ze žárlivosti a obav z prozrazení drží Humbert Lolitu na krátkém vodítku, minimálně o to se snaží. Dovolí jí stýkat se s děvčaty jejího věku, má ale obavy z kluků a je prakticky chorobně podezíravý.
Po roce putování po státech se rozhodne konečně poslat Lo do školy v malém univerzitním městečku Beardsley. Lolita se špatně učí, v mnoha ohledech je zvláštním způsobem neprůbojná, jakoby nevěděla, kam vlastně jde. Nedokáže vyhrát jediný tenisový zápas, ačkoli má znatelnou převahu i nad tím nejsilnější soupeřem. Navíc její lidský úpadek se zvětšuje se sumou peněz, které dostává od Humberta za své... ehm... nadstandartní služby tatínkovi.
Lo a Humbert se často hádají, jejich vztah je jakýkoli, jen je harmonický a Lolitě se časem začne hnusit muž, který se jí plazí u kolen proto, aby, slovy autora, neváhala třímat žezlo jeho života. *drží se za žaludek a lituje,že snídala*. A Humbert se začne právem bát jiného muže v jejím životě a také jejího případného útěku.
Lolitu sleduje, pátrá po tom, kde byla, dohlíží na všechen její volný čas a dokonce jí brání v některých zájmech, mezi které patří například divadlo. Od svých dětských let, kdy se naši protagonisté potkali, toužila Dolly stát se hvězdou. Chtěla být herečkou, zpěvačkou, tanečnicí... zkrátka někým slavným. Matka ji v tom rozhodně nepodporovala, spíše naopak svou dceru shazovala a považovala za nedostatečně hezkou. Kdyby ji tak aspoň na chvíli mohla vidět očima H.H. ... nicméně sobecký Humbert, který si nedokázal odepřít mladou milenku - teď ale nemyslím nějaký normální milenecký vztah na úrovni dvou lidských bytostí, on tu holčičku prostě jen tak vláčí za sebou kam chce, mohla by chodit do školy celou dobu, mohla by na sobě pracovat a někam se dostat, Humbertovi ale záleží především na jejích schopnostech v posteli, nehledě na to, že se bojí, že by ji ztratil - ji taktéž nedovolí se posunout, něco dokázat, někam se dostat.
Humbert má strach z doby, kdy Lolita přeroste svůj nymfický věk a stane se pouhou slečnou. Mezi jeho představami se objeví dokonce situace, kdy by s touto Lolitou měl další malou Lo, která by v určitém věku opět byla krásnou roztomilou přitažlivou nymfičkou. V tomto okamžiku jsem knihu zaklapla, zapečetila a měla jsem co dělat, abych jí neslepila stránky, na celé dva dny. Copak ji ten chlap vůbec nemiluje? Nemá ji rád prostě jako člověk jiného člověka? Copak v ní vidí jen tu malou nymfičku? Ale spletla jsem se. :-) Ale k tomu opět později.
Po obrovské hádce mezi Humbertem a Lolou Lola uteče, Humbert ji pronásleduje a objeví ji v telefonní budce. Chtěla by zničeho nic na další cestu po USA. A Humbert jako poslušný pejsek nastartuje auto. Tentokrát ale nejsou sami. Neustále je pronásleduje tentýž muž v červeném kabrioletu. Nakonec začne střídat auta, Humbert je ale dostatečně pozorný a má ho neustále na očích. Má dojem, že je to detektiv, opak je ale pravdou. Lolita spoustu let vnitřně nehnila nadarmo a opět slovy autora "nakonec udělá čest svému IQ".
Jednoho dne již patnáctiletá Lo zmizí Humbertovi ze života s mužem, se kterým byla domluvená, který o jejich vztahu věděl vše, a který to vše pochopitelně věděl od Lolity. Humbert pátrá po jejím novém únosci. Při marném pokusu zjistit jeho jméno se dozví, že ji unesl jeho "bratr". Pochopitelně ne pokrevný příbuzný, ale další muž se slabostí pro malé roztomilé nymfičky, mezi kterými Lolita sedí na pozlaceném trůnu. A v ruce třímá žezlo... *pozvrací se*
Quilty Lolitu ze své domu nakonec vyhodí, když se odmítne účastnit "bestiálních orgií", opět cituji.Osmnáctiletá Lolita odchází těhotná na Aljašku se svým novým manželem, nedoslýchavým válečným veteránem Dickem, a obdrží od Humberta horentní sumu peněz. Bez Humbertovy finanční pomoci by manželé nejspíš zůstali v polorozpadlém domě navždycky, ale láska je láska. Quilty, který Lolitu unesl, nakonec skončí prošpikovaný broky z revolveru Humberta Humberta a Humbert Humbert v chládku.
Nakonec ale Humbert Lolitu opravdu upřímně miluje a miloval, bez ohledu na to, že už dávno není malou nymfičkou. Ale v okamžiku, kdy dává svoje city najevo a definitivně si uvědomuje, že se nepojí jen k chlapeckému nevyspělém tělu a štíhlým údům, je už na jakýkoli normální vztah pozdě...

Žvahlav

2010-08-23T09:06:00.000-07:00

Žvahlav
Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žárnící.

«Ó synu, střez se Žvahlava,
má zuby, drápy přeostré;
střez se i Ptáka Neklava,
zuřmící Bodostre!»

Svůj chopil vorpálový meč,
jímž lita soka vezme v plen,
pak used v tumtumovou seč
a čekal divišlen.

A jak tu vzdeskné mysle kles,
sam Žvahlav, v očích plameny,
slét hvíždně v tulížový les
a drblal rameny.

Raz dva! Raz dva! A zas a zas
vorpálný meč spěl v šmiku a let.
Žvahlava hlavu za opas
a už galumpal zpět.

«Tys zhubil strastna Žvahlava?
Spěš na mou hruď, tys líten rek!»
«Ó rastný den! Avej, ava!»
Ves chortal světný skřek.

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žárnící.

Jabberwocky
`Twas brillig, and the slithy toves
Did gyre and gimble in the wabe:
All mimsy were the borogoves,
And the mome raths outgrabe.

"Beware the Jabberwock, my son!
The jaws that bite, the claws that catch!
Beware the Jubjub bird, and shun
The frumious Bandersnatch!"

He took his vorpal sword in hand:
Long time the manxome foe he sought --
So rested he by the Tumtum tree,
And stood awhile in thought.

And, as in uffish thought he stood,
The Jabberwock, with eyes of flame,
Came whiffling through the tulgey wood,
And burbled as it came!

One, two! One, two! And through and through
The vorpal blade went snicker-snack!
He left it dead, and with its head
He went galumphing back.

"And, has thou slain the Jabberwock?
Come to my arms, my beamish boy!
O frabjous day! Callooh! Callay!'
He chortled in his joy.

`Twas brillig, and the slithy toves

Did gyre and gimble in the wabe:

All mimsy were the borogoves,

And the mome raths outgrabe.

Netty a lesbičky

2010-08-19T13:04:00.000-07:00

Kdysi dávno, to bylo ještě v době, kdy jsem netoužila po vlastní severomořské ropné plošině, jsme s naším Hollywoodským týmem vytvořily dílo, které dodnes nepoznalo konkurenci, s názvem Netty a lesbičky. Tato opravdu úžasná videa pojící se s nejrůznějšími historkami, které nás dočasně katapultovaly mezi nejjasnější hvězdy brněnského úchylného nebe mají velmi hluboký příběh plný neočekávaných zvratů a netradičních gest :-D
Ten rok (rok 2007 tuším) můj uke pociťoval akutní potřebu natáčet filmy všech možných kategorií a já poznala svoji múzu (ehm, jak je múza mužského pohlaví?) - v té době amatérského filmaře - a nenapadlo mě nic lepšího, než začít točit taky. Několika větami o "fakt hustý prdeli, co bude odpoledne :-D" jsem do Maelstromu nepravostí a úchylností stáhla i tehdy ještě zcela nevinnou (teda těžko říct, jestli nějaká moje kamarádka byla kdy nevinná ;-)) Arissku. A jak to vzniklo? Už ani nevím... vlastně ani netuším, koho to tehdy napadlo. Každopádně pokročíme k příběhu.
Netty, což je zkratka z krkolomného jména Nettaralion (to taky nechápu, jak probůh vzniklo) je jedna ze slavných postav našeho obřího fantasy světa, ze kterého hrajeme RPG průměrně 6 hodin denně. Původně je to mladý šlechtic s poměrně vysokým postavením, který byl pojmenován po chorobném znásilňovači malých chlapečků :-D (tohle jsme prosím vymyslely v rekordních 13ti letech) , a jehož rodiče se rozhodli jej "zasvětit" do tajů světa dospělých CCA v jeho dvanácti, kdy musel povinně do tatínkova harému, což jej poznamenalo na celý život. Svůj volný čas tráví tím, že balí všechno, co má prsa, v okruhu 400 km.
Náš příběh vypráví krátkou epizodu z jeho života, kdy se rozhodl sbalit dvě dívky, bezesporu velmi vychované, milé, cudné a atraktivní :-D, o kterých ovšem něco netušil.... Proč byly pořád dvě a nikdy jedna? ;-) odpověď se nabízí každému, kdo umí číst a hodí oko na titulek. A jak se naši tři hrdinové poprvé potkali?
K epizodě 1 asi toto: mezi komentáři na youtube se objevil jeden obzvlášť mastný, který říkal: "Are you sure this is a man?" o našem Nettym. :-D Jsme si jisté, že to MUŽ není... Popravdě si nedovedu představit moc chlapů, které bysme donutily dělat tohle :-D
Mimochodem, všimněte si, jak při příchodu v KFC posedává pár obědvajících lidí a jak se to tam po pár fingovaných polibcích nápadně vylidní :-D

Epizodu dvě jsme dlouhou dobu hodnotily jako nejpovedenější. Byla taková velmi... spontánní :-P A začíná naši Arash éru.

Epizoda tři nepatří mezi nejpovedenější, rozhodně jsme si ale užily okamžik, kdy "Netty" přichází a za ním projede auto policie :-D Jet o 5 minut později, všechny sedíme za ohrožování sexuální výchovy mládeže.

Čtyřku doteď hodnotíme jako nejlepší, ačkoli tam jsou nějaké technické vady a to nepříliš vzácně, už se mi začínala rozpadat Adobe Premiere. S Arisskou jsme se shodly, že jestli tohle někdy pronikne na skutečnou veřejnost, ani jedna z nás se nevdá :-D

A prozatím poslední epizoda 5 :-). To už jsme byly v prváku a začal lehce docházet čas na tahle zvěrstva páchaná na středu Brna a naší pověsti... V této době bylo mně a Soře 16 a Arissce 15. A tím jsme taky prozatím skončily. Letos v Prosinci to budou přesně 3 roky.

Doteď si nejsem jistá, kdybych si měla vybrat mezi svatbou a Nettym, co bych si raději odpustila :-D

5 years

2010-08-18T11:55:00.001-07:00

Fanynky Tokio Hotel umějí dělat i jiné pěkné věci kromě yaoi povídek :-)